„Jako kapela jsme pořád na cestě,“ říkají Houpací koně o nové desce inspirované Jackem Kerouacem

30. listopad 2018

Ústecká kytarovka Houpací koně nepřestává růst do krásy. Po přelomové desce Everest z roku 2013 teď zdolávají další vrchol, spojený tentokrát s beatnickou ikonou Jackem Kerouacem. Do studia zavítali ve složení Jiří Imlauf, Pavel Nepivoda a Martin Palaščák a kromě představení čtyř písní z nového alba Desolation Peak nám vyprávěli o celém jeho konceptu nebo taky o duchu doby nejenom v Ústí nad Labem.

Vaše nová deska se jmenuje Desolation Peak a tenhle název ukrývá i skutečnou horu, na které v 60. letech strávil spisovatel Jack Kerouac dva měsíce jako požární hlídka. Kudy vás to dovedlo právě na tenhle vrchol?

Jiří Imlauf: Ta linka se odvíjela od nápadu, který jsme měli asi před půl rokem, kdy jsme hráli v Olomouci, seděli na chodníku, kouřili jsme a povídali si o desce. Těch nápadů jsme měli víc a řekli jsme si, že necháme otevřený pole, ať to tam samo vleze nebo nevleze. A ono to tam při psaní písniček postupně vlezlo, postupně krystalizoval příběh Jacka Kerouaca, kterýho jsem měl v mládí jako svýho kapesního autora. Ono to fakt šlo docela rychle, už po vydání předchozí desky (Kde jste mý přátele dneska v noci, pozn. aut.) jsme šli do studia a nahrávali další dema, ale byly to nejdřív hudební nápady, kterým chyběly texty, obsah.

Martin Palaščák: A Jirka furt chodil s knížkama Jacka Kerouaca, ve kterých pořád listoval, a pak přišel s písničkou Desolation Peak, skrze kterou nám vysvitl ten motiv, že bychom to vlastně mohli propojit jednou postavou.

A do té je projektováno co přesně? Rané vzpomínky na četbu Kerouaca, nebo naopak něco současného?

Jiří Imlauf: To máš jako s čímkoliv v umění, nebo abych to nenazýval tak vzletně – jdeš na film a sám se do děje promítneš, čteš knížku, díváš se na výstavě na věci, který tě zajímají, a dostáváš se do toho sám. Není to jen literární okénko, kde chceš představit nějakýho polozapomenutýho autora.

Nicméně cítíte nějakou spřízněnost s takovým tím „vandráctvím“, které je s Kerouacem spojené? Jako kapela jste v podstatě taky pořád...

Pavel Nepivoda: Na cestě.

Jiří Imlauf: My jsme do textu k singlu Hyde psali, že jde o potrhlou a potrhanou romantiku, to slovo může znít divně, ale je v tom taková ta romantičnost průmyslově zarostlá. To jsou ty zdi a dvorky a železniční náspy a kopřivy...

Hodně propojení jste taky s Ústím nad Labem a já nedávno četl rozhovor s promotérem a aktivistou Markem Dočekalem, který se zabývá situací kolem ústeckých ubytoven pro sociálně slabé, kde zazněl následující citát: „V Ústí musel někdo zakopat temnej artefakt, probouzející v lidech animální zlo.“ Co se v Ústí děje a jak se tam vlastně máte?

Jiří Imlauf: Já myslím, že co se týče zakopanejch problémů a psů, není Ústí o nic horší. V každým městě je zčásti zakopanej poklad a zčásti je tam mrtvola. Ústí je určitě problematičtější, už od války, chodíme po jeho ulicích a říkáme si, že by se tu lidi mohli netvářit, že ti daj pěstí, ale pak odjedeš někam do jinýho města a tam se tvářej lidi stejně. Marek to viděl optikou člověka, kterej přímo vstoupil do toho problému s ubytovnami, a tak se mu nedivím, že v tuhle chvíli to město viděl v těhle konturách. A jinak se v Ústí máme, jak si zasloužíme, v úterý nemáme čas chodit na filmový večery do Hraničáře, protože zkoušíme, tak se snažíme, aby to změnili, ale nechtěj.

Pusťte si rozhovor a dozvíte se, jestli se Houpací koně přibližují k field recordings a koho má radši Pavel Nepivoda, Paula, nebo Johna.

Spustit audio