Jako pes: Topolova procházka s Potřebou pít

25. červenec 2013
02912590.jpeg

Na křest své povídkové knihy Jako pes už Filip Topol nepřišel – zemřel totiž pouhý den před plánovanou akcí. Kniha se tak trochu neplánovaně stala artefaktem, který bude navždy spojený se smrtí legendárního zpěváka, pianisty, skladatele a spisovatele.

Dva ze tří textů zařazených v povídkové knize Jako pes objevil vydavatel Viktor Karlík náhodou, při pátraní v archivech samizdatové Edice Pro více. Třetí z povídek, které všechny vznikly v polovině 80. let, si tehdy Filip Topol vydal vlastním nákladem. Když chtěl Karlík od Topola svolení k opětovnému publikování, neskrýval autor překvapení: nepamatoval si, že texty vůbec někdy napsal. Tenhle dialog mezi vydavatelem a spisovatelem dobře ilustruje, v jakém rozpoložení se tehdy sotva dvacetiletý vůdce Psích vojáků nacházel – jeho hraniční obcování s alkoholem není pouhou undergroundovou legendou, démon, který Topola nakonec dohnal, začal s pronásledováním velmi brzo.

V kontextu jeho smrti jsou povídky ještě mrazivější, každá z nich totiž alkohol nějakým způsobem tematizuje. Hned ta první, lakonicky nazvaná Na zdraví, uvádí na scénu alkohol personifikovaný do podoby rozverného staříka, který autora pronásleduje, kamkoliv se vydá. Vyděšený Topol jej vidí v břevnovské hospodě, na Malé Straně, nedá mu pokoj ani při výletu na Karlštejn. Autora dovede zosobněný Alkohol málem k šílenství – on sám je totiž jediný, kdo jeho pravou identitu rozklíčoval.

00132672.jpeg

Druhá povídka nazvaná Den a noc je formálně poměrně groteskně vystavěným popisem dadaistických příhod, které autor zažívá během celého dne. Od cvičení na klavír přes setkání s profesorem psychologie až po obligátní tažení po hospodách, kdy se Topolovi po boku natřásá Deprese a Potřeba pít. Bizarní den pak autor zakončuje nečekaným setkáním s Mozartem.

Poslední text, titulní povídka Jako pes, je příběhově nejjednodušší, přesto působí nejzralejším dojmem. Autor se vydává na cestu vlakem na návštěvu ke své bývalé lásce, která už je dávno vdaná a má dítě. Při pozorování fungující rodiny si autor uvědomuje zdrcující fakt: nikdy nebude schopný podobnou rodinu založit, jeho alkoholem vykolejená povaha mu to nedovolí. Místo toho se tedy opět opije, se svou bývalou přítelkyní a jejím manželem se pohádá a ještě v noci odjíždí zase zpátky do svého prázdného bytu.

Ve srovnání s prvními dvěma povídkami, ze kterých je příliš zřetelně cítit autorův věk a nezkušenost, je povídka Jako pes rozhodně nejsilnější. Útlá kniha ale funguje v několika rovinách – čtenář, který je seznámený s písňovou tvorbou Psích vojáků, může lépe pochopit místy příliš romantizující motivy – ví totiž, jak intenzivní skladby a texty z nich jednou vyrostou.

Společně s obrazy Viktora Karlíka, na kterých výtvarník zachytil účtenky ze společných večerů s Topolem a které publikaci doprovázejí, je pak knihu Jako pes možné vnímat jako monotematickou sbírku, která přibližuje Topolův vnitřní život s alkoholem a zároveň před ním dostatečně důrazným způsobem varuje. Nikoliv moralisticky, ale poeticky, autenticky a silně.

Filip Topol – Jako pes (Revolver Revue 2013)