Jana Gutierrez Chvalkovská: Z Peru do Ostravy za kariérou

23. duben 2014

Ve třiceti letech zvládla Jana Gutierrez Chvalkovská vystudovat práva a ekonomii, učit na vysoké škole nebo být poradcem Národní ekonomické rady vlády. Loni touhle dobou si myslela, že bude pracovat jako obchodní zástupce v Peru. Už měsíc ale zabydluje kancelář vysokého managementu hutnicko-strojírenské společnosti Vítkovice v Ostravě.

Jana je rodilá Pražačka a také prototyp lídra nové generace. Je přímá a chce dobře dělat svoji práci. Směje se, když vzpomíná, v jakém frcu koupila svetr, ve kterém chodí do zaměstnání v budově z červených cihel. Právě líbeznou rothschildovskou architekturu jinak drsných Vítkovic obdivuje a vypadá, že jí nové bydliště svým stylem vlastně vyhovuje. Obouvá motorkářské boty, které se na procházku výrobní halou těžkých strojů přece hodí mnohem víc než lodičky. Jen nad volbou oblíbené restaurace – místní „čtyřky“ s hotovkami a koutkem plným automatů – její noví ostravští kolegové prý často kroutí hlavou.

Sedíme ve vítkovické pivnici, která je kousek od tvé nové práce. Jaké to je přestěhovat se ze světa do Ostravy?
Je to zajímavé, je tady spousta věcí, které jsou překvapivě jiné na to, že jsme v jedné zemi. Začala jsem tu pracovat v říjnu na projektu, který byl zaměřený na personální audit ve Vítkovicích, takže jsem tu byla minimálně tři dny v týdnu, obvykle víc. Napřed jsme bydleli ve firemních bytech, následně bylo rozhodnuto, že jsme mladí a že můžeme bydlet na ubytovnách. Tak jsem se dostala do jedné polodělnické, ale docela dobré ubytovny přímo v národní kulturní památce Dolní oblast Vítkovic. To bylo vtipné. Teď jsem se přestěhovala do služebního bytu v centru. Obecně mi to tu přijde takové rázovité. Nikomu třeba nevadí, že mluvím hrozně sprostě.

03107905.jpeg

Na základě této spolupráce jsi dostala nabídku stát se novou personální ředitelkou celých Vítkovic. Byla to výzva?
To určitě. Teď přímo řídím třináct lidí a nepřímo dalších čtyřicet. Ale přes personální řízení a strategické a exekutivní vedení můžu svými rozhodnutími ovlivnit všechny zaměstnance, nepřímo nebo přímo, což je až sedm tisíc lidí. A to je hodně.

Se svými spolužáky z Fakulty sociálních věd jsi během studií ekonomie založila zIndex. Funguje ještě? Mohla bys ho představit?
zIndex je systém hodnocení zadavatelů veřejných zakázek podle toho, jak dobře nebo jak v souladu s dobrou nebo špatnou praxí zadávají veřejné zakázky. Spustili jsme ho už v roce 2010. Sám o sobě je užitečné měřítko, ale neříká všechno, takže se na jeho základě vyvinula poměrně rozsáhlá nezisková aktivita. Máme sdružení Centrum aplikované ekonomie, které se zabývá hlavně sběrem a zpracováním veřejných dat o veřejných zakázkách. S občanským sdružením Oživení jsme dělali web Vsechnyzakazky.cz, kde najdete vizualizaci těchto dat. Z našich začátků je pro mě pořád ještě highlight, když jsme našli jednu podivnou zakázku Ikemu. Následně se v ní začal vrtat i novinář z Hospodářských novin, a když se ukázalo, jak moc velký je to průšvih, tak to skončilo alespoň tím, že byl odvolaný ředitel Ikemu a jeho náměstek.

Hodně jsi cestovala, kde jsi všude kromě Prahy a Ostravy ještě bydlela?
Bydlela jsem půl roku na Erasmu v Linci v Rakousku. To bylo jako zůstat v Česku. Ono je to padesát kilometrů za hranicemi, takže od toho se ani nic moc dalšího čekat nedá. Potom jsem odjela do Richmondu ve Virginii, také na půl roku na studentskou výměnu, a pak jsem žila šest měsíců v Limě v Peru.

02950803.jpeg

Jaké to bylo v Peru?
Peru je super, vřele doporučuju. Akorát musím říct, že Lima je hrozně náročné město. Když jsem tam přistála, tak jsem si chvíli myslela, že jsem přistála omylem v Asii, jak to tam bylo zalidněné. Lima sama o sobě je ale docela moderní. V zásadě není problém tam najít většinu nebo spíš skoro všechny služby, na které je člověk zvyklý. S výjimkou integrované hromadné dopravy, která je spíše dezintegrovaná, byť se to v čase radikálně lepší.

Ty ses tam seznámila se svým současným manželem. Držíte doma nějaké zvyky, které jste si přivezli z jeho rodné země?
Všichni Peruánci milujou jejich kuchyni a nostalgii po ní si vozí všude s sebou, takže Pedro docela vaří. Třeba i na Vánoce vaří jejich typická jídla. Jedno z nich se jmenuje arabská rýže, což je rýže, která se vaří s rozinkama, pekanovýma ořechama a vlasovýma rýžovýma nudlema… V Coca-Cole!

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.