Japonští fanoušci jsou jako žádní jiní. Do všeho jdou na sto procent

3. prosinec 2014
03264596.png

Říká se, že fanoušci už v éře internetu nejsou to, co bývali. I ty největší pesimisty by ale o opaku přesvědčil výlet do Japonska, kde ani v časech ekonomické krize a digitálního zahlcení místní fanoušci popkultury neboli otaku neztratili svoje nadšení. „Souvisí to určitě i s japonskou povahou. Japonci dělají všechno na sto procent, a když jsou fanoušci, tak i na sto procent fandí,“ říká osmatřicetiletá Jana z Brna, která se o neutuchajícím entuziasmu sama odletěla v září přesvědčit na tokijský koncert své oblíbené j-popové skupiny Kat-Tun.

Dostat se na koncert skupiny, za níž stojí nejmocnější japonská agentura Johnny’s, je pro cizince velmi obtížné. Poptávka po vstupenkách je tak vysoká, že zájemci se musí nejprve zaregistrovat a lístky se následně losují, přičemž přednost mají členové placeného fanklubu. Má to ale i jisté výhody. „Skalní fanoušci se nesoustředí někde v kotli nebo u pódia, ale jsou rozptýlení po celém prostoru a fandí celá hala,“ říká Jana, která jako cizinka bez možnosti registrace musela lístky koupit u překupníka. A zaplatit čtyřikrát tolik.

03264597.png

O hudbu na j-popovém koncertě ani tak moc nejde, sem se chodí hlavně proto, abyste se přiblížili svému idolovi. A zpěváci se tomuto přání snaží ze všech sil vyhovět a velkou část koncertu stráví mimo pódium – na pohyblivých plošinách nebo vozítkách, která jim umožňují navázat co možná nejužší kontakt se všemi návštěvníky koncertu. Ti musí zůstat během koncertu na svém místě, byť samozřejmě sedět nevydrží nikdo. A tak nadšené fanynky (žen a dívek je tu většina) zdraví své miláčky máváním penlightem nebo tzv. učivou – japonským vějířem s portrétem svého oblíbence. Zdravice jsou často synchronizované – správný otaku si musí správnou choreografii u každé písničky nakoukat z DVD. Když je idol nablízku, umí se i jinak spořádané Japonky pořádně odvázat. Rozhodně ale nezkoušejte fotit nebo natáčet, to je na koncertech přísně zakázáno a nejspíše by vás vyvedl ven někdo z pořadatelské služby, která je uvnitř zastoupená mnohem více než na západních akcích.

Japonci říkají popovým hvězdám idoly (idoru) a ti zastávají trochu jinou roli než jejich západní kolegové. Předně mají širší rozptyl aktivit – objevují se v mnoha televizních pořadech, hrají v seriálech a filmech anebo na ně narážíte v reklamách. Jejich kariéra je přitom v každém detailu řízena agenturou. Vztah mezi ní a fanouškem připodobňuje Jana ke vztahu firmy a zákazníka. „Prodávají svoje hvězdy tak, jak japonská firma prodává zboží. A staví to na celoživotní věrnosti. Když je jim zákazník věrný, a oni si ho předchází, aby tak zůstal, tak ho odměňují.“ Svého idola přitom fanoušek obvykle sleduje už od dětství a prožívá s ním jeho kariérní úspěchy i pády anebo se inspiruje jeho snahou. Hlavně ale má s jejich pomocí alespoň na chvíli zapomenout na všudypřítomný společenský tlak. „Idolové prodávají štěstí,“ konstatuje Jana.

03264595.png

Podporu své „idol group“ obvykle fanoušci projevují zejména nakupováním jejích produktů – od fotografií přes tašky, plakáty či trička dostupná jen při koncertu až po limitované edice CD, DVD, která se ale nesmí rozbalit, jinak ztratí svoji cenu. Díky těmto konzumním návykům je japonský hudební průmysl druhý nejsilnější na světě. Západní příznivci j-popu se tak musí smířit s tím, že se svým japonským kolegům jen těžko vyrovnají. „Pro nás je to něco vzácného, co vidíme jenom stažené z internetu. Nemůžeme si pustit televizi, nevidíme to všude v reklamě a není to v každém časopise. Když jsem přijela jako fanynka do Japonska a všechno to bylo kolem mě, najednou mi to přišlo normální,“ dodává Jana, pro kterou byl koncert Kat-Tun největším hudebním zážitkem v životě.