Je filantropie nezištná? Výtvarná scéna diskutuje o původu peněz svých mecenášů

26. listopad 2019

Mezi českými umělci už delší dobu probíhá diskuse o původu soukromých peněz, kterými je umění financováno. Zakládat muzea a galerie může kdokoli. Příspěvky od donorů a filantropů jsou staré jako umění samo. Ve společenské debatě ale nabývají na důležitosti témata jako klimatické změny či sociální nerovnosti, a soukromý kapitál v umění proto vzbuzuje obezřetnost i z hlediska ekologického dluhu nebo upevňování mocenských pozic.

„Podnikatelé, kteří touží být společensky viditelní, si skrze sponzorování umění, darování určité části svých peněz, budují dobré jméno. Tímto způsobem legitimizují v očích veřejnosti své často excesivní příjmy,“ popisuje proces upevňování společenského statusu pomocí podporování umění kurátorka v kolektivu Display a pedagožka FAMU Hana Janečková. Tématem institucionální kritiky, které je v umění známé od 70. let, se už delší dobu zabývá síť Feministických uměleckých institucí. Debatu pomohl rozdmýchat i Václav Drozd svým investigativním článkem pro Artyčok.tv, ve kterém rozkrývá finanční pozadí nově vznikající Kunsthalle Praha a vůči kterému se rodinná nadace manželů Pudilových zřizující Kunsthalle v minulosti právně ohradila. „Já myslím, že to je odrazem stavu ekonomiky státu a jeho institucí, že se oslabily instituce do té míry, že neposkytují žádný typ jistot. Třeba kurátorování pro Národní galerii může být traumatický zážitek,“ říká Drozd a za pravdu mu dává i proděkanka AVU a teoretička Pavlína Morganová, která již dříve popsala peripetie s dlouho připravovanou expozicí umění po roce 1945 ve Veletržním paláci.

kurátor Jiří Ptáček.jpeg

Trochu jiný názor na roli filantropů v kultuře má Leoš Válka, který založil a vede soukromé Centrum současného umění DOX. Vybudoval jej ze svých peněz a darů podnikatelů kolem skupiny RSJ. DOX pracuje s přibližným ročním rozpočtem 40 milionů korun, z toho příspěvky z veřejných peněz dosahují necelých 17 % celkového rozpočtu. „Tady je větší problém nepodpora ze strany státu než malá podpora ze strany soukromých jedinců,“ říká Válka, který si myslí, že umělec se historicky místem, kde vystavuje, příliš nezabýval. Jde o fenomén posledních let a v důsledku by nemohl vystavovat nikde. „U významných institucí je to skoro vždycky problém z hlediska struktury vlastníků a ovlivňování trhu symbolicky i reálně,“ dodává ředitel DOXu.

Zakladatel DOXu Leoš Válka

S kurátorem Jiřím Ptáčkem, kterého jsem zastihl ve Fotograf Gallery, jsme mluvili jednoduše o existenční rovině problému. Jakou má vůbec umělec alternativu k odprodeji díla do soukromých rukou? „V současné chvíli se objevují hlasy, aby si lidé rozmysleli, s kým budou spolupracovat, aby se také odhodlávali odmítat v případě, že pozadí institucí, sběratelů nebo kupců je eticky problematické. Zároveň ale nemáme vytvořené struktury, které by naplňovaly ty představy. Nemůžeme třeba operovat s nepodmíněným příjmem pro umělce,“ říká Ptáček, který jedním dechem dodává, že i on má máslo na hlavě. Jeho nejtěžším profesním rozhodnutím byla jednorázová spolupráce na výstavě Václava Stratila pro nově vzniklou galerii Telegraph v Olomouci, za kterou stojí šéf exekutorského úřadu v Přerově Robert Runták. Její vernisáž nedávno narušili protestním happeningem studentky a studenti výtvarných oborů s transparentem „špinavý prachy za obraz neschováš“.

Čtěte také

Smířlivější pozici zaujímá i jeden z našich nejaktivnějších umělců Jiří Kovanda. „Myslím si, že etická stránka věci, tedy kde člověk chce vystavovat svou práci nebo s kým chce být v obchodním kontaktu, je samozřejmě důležitá. Nemůžu říct, že mě to nezajímá, ale na druhou stranu, když jsou ty debaty už vyhrocené, mám pocit, že se z toho vytrácí umění samotné, stává se důležitější provoz uměleckého světa než umělecké dílo, a to mi přijde škoda,“ říká.

Jiří Kovanda

Zpovídaní zástupci umělecké obce dobře poukazují na dilema, které světem umění momentálně prostupuje. Téma artwashingu dobře znají i za hranicemi. Největší světové galerie, jako Serpentine Galleries, MoMA nebo Tate Modern, přijímaly peníze například od rodiny Sacklerů, kteří jsou spoluzodpovědní za opiátovou krizi v USA. Výraz artwashing odkazuje ke greenwashingu, tedy praxi, která má uvrhnout na společnost nebo firmu dobré světlo pro její ekologické aktivity, které jsou ale ve skutečnosti jenom marketingovým tahem bez reálného pozitivního dopadu na životní prostředí. „Filantropie je neoliberální dogma. Ve většině západních zemí, kde je součástí kulturní politiky států, je velice úzce propojená s rozpočtovými škrty pro kulturu. Práce umělce není jen objekt, který je tam někde vystavený. Po Duchampovi víme, že umělecké dílo není tvořené jen dílem samotným, ale je tvořené svým kontextem, je tvořené společenskými a sociálními vazbami tam, kde je to dílo umístěno,“ uzavírá debatu o roli soukromých peněz v umění Hana Janečková.

Proč se umělci začínají intenzivněji zabývat financováním kultury ze soukromých zdrojů? Jaké nové galerie v Česku vzbuzují kontroverze? A v jakém stavu jsou naše státní výstavní instituce? Poslechněte si celou reportáž Ondřeje Šebestíka o etice financování umění.

Spustit audio

Související