Jean-Michel Jarre - velmi živé elektronické vzpomínání

00816640.jpeg
00816640.jpeg
Němci mají své Kraftwerk, Francouzi zase Jeana-Michela Jarrea. Tahle francouzská legenda elektronické hudby se během turné k třicátému výročí svého slavného alba Oxygene historicky podruhé zastavila i v České republice. Okysličit kompletně živě odehranou šestidílnou ságou se ve čtvrtek 13. listopadu nechal i náš kolega Jarda Petřík.

Album Oxygene s podtitulem New Master Recording z listopadu loňského roku, které vyšlo i v DVD verzi, nahrál C na původní syntezátory kompletně naživo se třemi spoluhráči, bez jakéhokoliv playbacku nebo počítačů. V prosinci 2007 pak proběhlo celkem deset koncertů v Paříži, na kterých měli diváci vůbec poprvé možnost slyšet Oxygene zahrané rovněž kompletně živě, a v letošním březnu se Jarre pustil i na celoevropské turné. Stalo se tak v rámci oslav třiceti let od vydání jeho nejslavnější desky. I když to by ve skutečnosti muselo ono turné proběhnout již v roce 2006, protože Oxygene vyšlo poprvé na labelu Les Disques Motors právě v roce 1976.

00816656.jpeg

Přiznávám, že na některých klubových akcích komerčnějšího rázu už si vedle těch teenagerů, kteří byli ještě donedávna pod zákonem, občas připadám jako stařík. Koncert Jean-Michel Jarrea na mě v tomto ohledu působil přímo blahodárným účinkem. Už ve frontě u vstupu, která, ač z počátku vypadala děsivě, naštěstí nakonec ubíhala docela rychle, se kolem mě seskupovali samí lidé o jednu až dvě generaci starší a podobně to posléze vypadalo i v samotné O2 Aréně. Jasnou převahu měli ten večer tátové od rodin; jedním z nich je ostatně i Jean-Michel Jarre, který letos v srpnu oslavil rovné šedesátiny, i když na ně vůbec nevypadá. Deset minut před půl devátou prošel za tónů v originále 45minutové ambientního opusu En Attendant Cousteau, nebo chcete-li anglicky Waiting for Cousteau, po pomyslné ledové ploše kolem exkluzivních míst, vyběhl na pódium a po desetiminutovém mluveném intru se společně se třemi spoluhráči pustil do krátkého sehrání se. A pak už následovaly životadárné přílivy hudebního kyslíku.

Tracklist koncertu byl prakticky předem daný a zainteresovaným jedincům i dobře známý. Oxygene I - VI ve stejném pořadí, jako na desce, do nich vložené tři variace plus přídavek v podobě Oxygene 12 a 13 z kyslíkového pokračování z roku 1997. Vzhledem k tomu, že všechno bylo hrané naživo přímo na místě, celkem logicky se některé skladby o něco protáhly, aby bylo postupnému vrstvení a gradaci učiněno za dost. Nikdy to ale, včetně několika improvizačních vsuvek, nepřesáhlo míru únosnosti a tam, kde člověk očekával zlomové momenty a přechody, také s obdivuhodnou přesností zazněly.

00816663.jpeg

Sehranost všech čtyř pánů byla místy až neuvěřitelná, stejně jako Jarreovo kmitání mezi hradbou komorně, ale zároveň intenzivně nasvěcovaných analogových syntezátorů, nad kterými se skláněl tak, že zdálky vypadal jako nějaký šílený vědec či chemik. Zatímco jeho spoluhráči se starali především o základní stavební prvky skladeb, Jarre se věnoval ústředním melodiím, efektům a sólům. V jednom z nich, konkrétně v průběhu třetí části Oxygene, dokázal že ovládá mistrně i hru na Theremin a postaral se tak o možná vůbec nejsilnější zážitek z celého vystoupení i co se týče momentu překvapení.

Obrovské závěsné zrcadlo, které bylo spuštěno nad pódium zhruba v polovině koncertu, precizně odvedená práce se světly a také téměř bezchybný zvuk ještě umocňovaly výsledný zážitek. Příjemné mrazení v zádech bylo takřka všudypřítomné a nebýt zbytečného roztleskávání obecenstva, ke kterému se Jean-Michel Jarre dvakrát či třikrát uchýlil, a také druhého přídavku, kdy zazněla vcelku zbytečně ještě jednou Oxygene part IV, přestože atmosféra při ní byla díky hlasitější reakci publika snad ještě lepší než v průběhu koncertu, nebylo by živému předvedení Oxygene co vytknout.

00816640.jpeg

Shrnuto jednou větou, ve čtvrtek večer znělo prostorem O2 Arény vpravdě nadčasové elektronické album, navíc v úchvatném podání, které jen podtrhlo jeho výjimečnost na elektronické scéně. Zážitek, na který se nezapomíná.