Jen sedět na zadku, litovat se a nadávat na život. Kdo je manipulující a kdo utrápená oběť a co s ní?
„Oběť si většinou přitáhne svého pachatele a naopak,“ říká v Balancu psychoterapeut Pavel Špatenka. Někteří lidé si připadají jako oběť světa kolem i svého vlastního života. Nic se jim nedaří, všichni se proti nim spikli, nic nemá cenu. Mohou být velmi pasivní, ale také druhými manipulovat. I snaha někomu pomoci může být manipulace, pomáháme-li proto, aby se druhý cítil zavázán, aby něco dlužil, abychom ho ponížili a nenechali růst a hledat řešení svépomocí.
„Oběť je prožitkový stav, člověk se ve stavu oběti prožívá a na základě toho jedná.“ Oběť prožívá bezmoc. Nevnímá ani nehledá změnu, cítí se ublíženě. Často žije pasivní život, o nic se nesnaží, protože nevěří, že by to mělo smysl nebo že na to má sílu a kapacitu. Život, svět, lidé jsou proti oběti a každé pozitivní změně beztak okolnosti nebo někdo zabrání nebo nebude trvalá. Ne vždy je oběť pasivní, ve spojení s hněvem může manipulovat, být i pasivně agresivní. Většinou se cítí poníženě, trpí studem a pocity viny, nepřipadá si dostatečná.
„Velká část pocitů oběti vychází z dětských zranění.“ Rodiče mohou selhávat jako příliš pasivní i aktivní. Buď své děti nevedou a nechají je napospas. Na druhé straně jsou kontrolující rodiče, které své děti svážou pravidly a nedovolí jim rozvíjet se, objevovat. Použijí rodičovskou autoritu, moc. Chtějí, aby děti myslely, chovaly se a prožívaly určitým způsobem. Děti se naučí potlačovat emoce a prožitky, popřít samy sebe.
„Dokud nás problém netlačí, nebudeme ho řešit. V dospělosti si můžeme uvědomit, že jsme pořád dětmi.“ V psychologii se tomu říká například vnitřní dítě, projevuje se malým sebevědomím. Myslí si, že nemá hodnotu, není dost dobré, nezaslouží si lásku a nedělá, co by mělo. Projevuje se to všude, v setkávání s lidmi přichází méněcennost nebo zmiňovaný stud. Nebo se naopak objevují pocity povýšenosti, nadřazenosti. Oběť může mít hodně moci, asi všichni známe ze svého okolí někoho, kdo se často lituje, stěžuje si, a celá rodina se snaží chovat a mluvit tak, aby se nenaštval, nesmutnil nebo neurážel druhé.
Oběť se může snažit nahradit bezmoc vlastní mocí. Proto někteří lidé chtějí druhé ovládat, kontrolovat. Aby se sami necítili bezmocní. Nechtějí druhé vést, rozvíjet nebo něco budovat, třeba komunitu nebo firmu. Cestou ven je žít vědomý život. Poznat oběť v sobě, její původ, projevy a učit se je přijímat a vytvářet prostor pro prožívání a jednání, které nevychází z ublíženosti. Lékem je soucit a přijetí, které můžeme dávat i sobě, jsme-li na to připraveni.
Poslechněte si celý Balanc o oběti, pocitech méněcennosti, bezmoci a vědomém životě.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
