Jenny Hval, přemožitelka upírů, natočila album avant-popových písní o menstruaci

„Neboj se, je to jenom krev,“ zpívá Hval s mateřskou něhou v hlase do decentního syntezátorového podkladu o první návštěvě gynekologa ve skladbě Period Piece. Jinde na albu Blood Bitch bolestivě a slastně křičí, i sebevědomě a rázně recituje verše, ve kterých spojuje menstruaci se sílou, až nadpřirozenými schopnostmi, zatímco o ní převážně mužská část společnosti přemýšlí jako o slabině. Mezitím se v Evropě diskutuje o tampónové dani – pro příklad české ženy nakupují tampóny a vložky jako luxusní zboží, s nejvyšší možnou DPH. Zatímco Britky platí 5 procent, u nás to dělá celých 21. Jako by Hval politikům sedícím v honosných síních, kde jsou stále více zastoupeni muži než ženy, opakovala: „Je to jenom krev.“

O ženském těle zpívala otevřeně Hval už na předchozích deskách, ať to byly první dvě pod pseudonymem Rockettothesky, nebo další tři podepsané vlastním jménem. Nechce jenom provokovat, ale i vysvětlovat a působit posluchačům potěšení – k tomu jí slouží popové mechanismy. Převrací je ale, jako to dělala Kate Bush nebo Björk – ostatně právě spojení s islandskou zpěvačkou a umělkyní je na místě. Ta ženství zdůrazňuje od začátku kariéry po současnost, ať je to poslední album Vulnicura s obalem připomínajícím vagínu, nebo dávné kontroverzní vystoupení v islandské národní televizi s punkovou kapelou Kukl, kdy zpívala s odhaleným těhotenským břichem. V osmdesátých letech to způsobilo poprask. Podobný emancipační okamžik prožila Hval minulý rok, když programoví ředitelé britské veřejnoprávní stanice BBC po dlouhých poradách nechali odvysílat její „soft porn“ píseň Take Care of Yourself bez cenzury. Mluvit o těle je podle Hval, která vyrůstala obklopená norskou přírodou, ale i vynucovanou vírou, totiž úplně přirozené.

Jenny Hval – Blood Bitch|foto: Sacred Bones Records

Čtěte také

Svazující konzervativní prostředí, v němž byla témata jako sex zakázaná, jí ukázalo cestu k black metalu. Svedlo ji to taky k setkání s veteránem noiseové hudby Lassem Marhaugem, který o desky Hval pečuje. Ten do nejpopovější písně na novince, Secret Touch, umístil střípky skladby od norských blackmetalových legend Darkthrone – jejich Transilvanian Hunger hraje zašumovaná v pozadí, jak přiznává dvojice v profilovém rozhovoru otištěném britským časopisem Wire. Jinak byste si toho pravděpodobně nevšimli. Těžko uchopitelná hudba Hval se skládá z drobných, mnohdy nepostřehnutelných zvukových detailů a není tomu jinak na desce Blood Bitch, vycházející prostřednictvím amerického vydavatelství Sacred Bones. Mnohdy se v jedné písni vystřídá několik útržků starších písní, které dělají kulisu k recitaci nebo přednesu textů inspirovaných genderovými teoriemi, filosofií a psychoanalýzou. Další skladby jako Conceptual Romance jsou popovější a ucelené, ponechávají si ale lo-fi patinu. To, aby ji snad nikdo neobviňoval z popového pozlátka, jak říká v rozhovorech. Zmiňovaná píseň má být něco jako milostný dopis newyorské spisovatelce a filmařce Chris Kraus. Písničkářka Hval, která je sama autorkou krátké novely Perlový pivovar, prokládá svou tvorbu odkazy na knihu I Love Dick od Kraus (údajně věnované sociologovi Dicku Hebdigeovi zkoumajícímu subkultury), podle které nyní vzniká taky televizní seriál. Hval si z ní vypůjčila pojem „konceptuální romance“ a přemítá tak o poblouznění láskou, jak je milovaná osoba měřítkem všech vzpomínek i zážitků. V závěrečné Lorna se znepokojivými varhanami se zas pozastavuje nad obecnými pojmy jako touha.

Upírský motiv používá Hval záměrně. Vampýrská béčka ze sedmdesátých a osmdesátých let od režisérů Jesse Franca nebo Daria Argenta považovala mladé ženy jenom za objekty sexuální touhy a zjednodušovala všechny problémy na souboj dobra a zla. Upíři symbolizovali sexuální predátory, vlkodlaci nezkrotnou sílu vymykající se kontrole a čarodějnice sexualitu a ženskost jako hrozbu. Až televizní seriál Buffy, přemožitelka upírů – považovaný za progresivní a až příkladové feministické dílo – dokázal žánrová klišé obrátit. Krásná blondýnka už nebyla obětí, ale hlavní hrdinkou, a nadpřirozené prvky přístupným způsobem ukazovaly společenské nerovnosti, které se jinak vysvětlit nedařilo. Podobně si s metaforou hraje i Jenny Hval na vynikající desce Blood Bitch. Necítíte ale, že sedíte na přednášce. Nasloucháte dál, protože se chcete vcítit do role opačného pohlaví, nebo nacházíte slova pro svoje vnitřní obavy, která se vám samotná hledají těžko. Schopnost být chvíli feministická teoretička jako Judith Butler, geniální popařka jako Björk, dráždivá, ale ne doslovná jako Lars von Trier a zároveň stále osobitá – to vše z Hval dělá jeden z nejsilnějších hlasů na současné scéně hudby, která má ambice něco sdělovat.

Jenny Hval|foto: Sacred Bones Records

Hodnocení: 90 %
Jenny Hval – Blood Bitch (Sacred Bones, 2016)