Ježišmarjá, to je svět! – privatizační komedie

První polovina 90. let se v české kinematografii nesla ve znamení čilé exploatace („produkty vábící diváky prvoplánovými atrakcemi a bulvárním přitakáváním předsudkům“ – Jiří Flígl). Uvolnění politických poměrů vedlo zdánlivě i k nevídanému uvolnění tvůrčích sil všeho druhu. Film se učil jít naproti poptávce diktované novými horizonty zahraniční produkce (později i soukromé televizní stanice) a dávat divákům to, co bylo v období normalizace podpultovým zbožím. Nebo přesněji: z větší části záležitostí moralizujících kriminálek a zatuchle pitavalizovaného zločinu. Jevy, které byly dříve výsadou temných koutů reálného socialismu, se náhle ocitají ve světle ramp a zobrazují se „pěkně na plnou hubu, jak to má prostý člověk rád“.

Pokud by náhodný kolemjdoucí čerpal znalosti o Československu raných 90. let z krimi filmů jako Divoká svině (1990), Kamarád do deště II (1992) či Nahota na prodej (1992), rychle by nabyl dojmu, že Jiří Krampol nelže, když ve třetím jmenovaném pronáší památnou větu: „Bronx je proti tomuhle jahodovej puding.“ Patologické jevy všeho druhu jsou šité horkou jehlou jeden za druhý: organizovaný zločin je všudypřítomný, úspěšný podnikatel je nejspíš mafián, nejobvyklejším povoláním je prostituce, šmelí se všude a „každej maže, nejlíp ve valutách“.

Z filmu Nahota na prodej|foto: Heureka Production

Mokasíny, řetěz, kabrio
Dobová komedie samozřejmě tomuto bulvárnímu obrazu zvlčilé společnosti z kategorie „New Yorku a Libni, zdaleka se vyhni“ do značné míry vychází naproti. Podobně jako krimi i ona čerpá z kánonu normalizace, především z moralit Petra Schulhoffa a buranského realismu Slunce, sena... Populárními typem se stává běžný český podvodníček / vyžírka, který to ovšem v nových poměrech někam dotáhl – za socialismu šidil stát, aby nešidil rodinu, teď z drobné šmeliny přesedlal na větší byznys. Buď se vrhl na politiku, nebo podniká v oblasti sociálních služeb (provozuje bordel, něco pašuje atd.) a samozřejmě čile privatizuje.

Ikonickým představitelem takových postav byl v první polovině 90. let Roman Skamene, který už svým zjevem představoval dokonalý prototyp panoptikální figurky – malý, vlasy napomádované a sčesané dozadu, na sobě nevyčerpatelný arzenál volných barevných košil. Většina privatizačních komedií tento typ používá v zásadě dvojím způsobem. Jednak jako parodický element k pobavení, jednak jako prostředek kritiky bezskrupulózního tržního kapitalismu, v němž se ke kormidlu dostávají mravně pochybní jedinci, často se stranickou či kriminálnickou minulostí.

Pojem kritika zní v případě komunálních satir typu Trhala fialky dynamitem, Divoké pivo či Ještě větší blbec, než jsme doufali jaksi nepatřičně, ale vedle „řachandy“ se takřka všechny dobové veselohry pokoušejí o hořce fraškovitý obraz bláznivé doby, kde poctivý český člověk nemá šanci a zemi vládne vypočítavý chaos. Jen málo mement komedie 90. let je s odstupem času tak působivě bizarních, jako herecká hostování kudrnatého medvěda v bílém saku Ivana Jonáka v Divokém pivu, který svým kusturicovským zjevem, podnikatelským portfoliem a nechvalně proslulým osudem odráží absurditu a hodnotovou zmatenost této odnože kinematografie.

Z filmu Divoké pivo |foto: Planfilm

Blbej, ale náš
Protiváhou šmelinářského, pasáckého a veksláckého šíbra se stává „běžný český blbec“, novodobý prototyp hloupého Honzy, naivní dobrák, který je vystavený „zkoušce privatizační realitou“. Tvůrci zčásti recyklují osvědčené herce, včetně jejich prověřených typů – Luděk Sobota se pokouší prokoktat k dojemné pitomosti Franty Koudelky, Helena Růžičková neohroženě „valí“ mámu Škopkovou. Jemnou variací je dojemný patriotický naivka Otík v podání Miroslava Donutila, který se vrací do staré vlasti vykonat dobro v restituční moralitě Hotýlek v srdci Evropy (jedna z postav o něm pochvalně prohlásí: „von je blbej, von bude asi náš!“). Populární, byť méně pozitivní figurou, je „blbý / neschopný policajt“.

Z filmu Trhala fialky dynamitem|foto: Česká televize

Postavy dobrosrdečných blbců spojuje motiv podnikání / nečekaného zbohatnutí a otevírání se světu, tedy svébytná interpretace nového dějinného příběhu „cesty do Evropy“. V optice privatizační komedie se starý kontinent jeví jako malá vesnice, kde se všichni se všemi domluví. Italové jsou hluční frajírci (obvykle s černými brýlemi a rozhalenkou), kteří chtějí české holky, Němci jsou olysalí zhýralci, kteří chtějí hlavně pivo a sex, Američani korektní naivové, kteří ničemu nerozumí a jsou strašně konzervativní. Všem obvykle trvá jen chvíli, než se naučí plynule česky. Tuto svéráznou verzi „čechocentrismu“ nejlépe shrne v komedii Trhala fialky dynamitem černoch José, tato privatizační verze Mirečka z Básníků, když okomentuje narážku na Československo slovy: „Já tam studoval na doktora, ostatně jako každý správný černoch.“

Celý svět je doma
Komedie první poloviny 90. let tak jen zdánlivě prezentují divákům zrádný nový svět. Ve skutečnosti zůstávají pevně zakořeněné v tradici krotké komunální frašky, kterou relativně bezpečně praktikovaly filmy pozdní normalizace. Nově se snaží budovat buď harmonizující vizi světa, kde jsou sice všichni tak trochu blbci, ale nakonec se nějak domluví a urvou si alespoň kus té pravé české idyly (Trhala fialky dynamitem, Sluncem, seno, erotika, Divoké pivo), ojediněle pak uštěpačný obraz blbce žijícího v krutém klamu (Ještě větší blbec, než jsme doufali) či zahořkle nostalgický obraz vnitřního exilu „před tím zištným nepoetickým trhem“ (Konec básníků v Čechách).

Z filmu Konec básníků v Čechách |foto: Bonton

Leitmotivem mnoha dobových komedií je regrese do ideální „autentické“ minulosti – v Divokém pivu vyřeší vypráskanou restituci pivovaru neposkvrněná pivní panna ze středověku (ač není zřejmé proč), Čechoameričana Otíka vyprovází vedle sokolských fantasmat přízračná Babička, oblíbeným doprovodem dobové komedie je Smetana, nad vším se vznáší pivní louh z Našich furiantů a závan kritiky prostopášných mravů, byť často ironický.

Uprostřed zkorumpované a bláznivé doby tak nenápadně vznikají bezpečné ostrůvky pravého češství, s nímž se pojí i zemitý lidový humor, pivíčkaření, záliba v košilatosti (sex = obnažená ňadra některé z dobových sex bomb) a veselé i zarážející xenofobní stereotypy (exploatace Romů, takřka hipplerovský obraz židovského překupníka v Ještě větší blbec, než jsme doufali). Model ekonomicky úspěšné lidové zábavy (viz konec článku), na který se dnes tak často žehrá v podobě Kameňáků a Babovřesk, tu má své viditelné předchůdce, byť z většiny zmíněných titulů vyzařuje úporná snaha o přesah a sžíravou kritiku nové splašené doby, v níž má kde kdo podnikatelské roupy a plnou hlavu „know-how“.

Vrcholem této kritické tendence je diptych Playgirls Víta Olmera, ambiciózní pokus o rafinovanou žánrovou fúzi provokativní erotiky, krimi dramatu a komedie z nevěstince. Filmy podle předloh Vladimíra Párala se sice pokoušejí o komplexní a ambivalentní obraz společnosti požitků a přetvářky (v žádném jiném českém filmu nenajdete tolik záběrů na lidi s mobilními telefony), ale i ony dosáhnou jen k bulvárním konspiracím, humoru ze třetí cenové a plochému vytěžování čehokoli, co zavání kontroverzí.

S odstupem času vlastně z této záplavy obskurností a kuriozit vystupuje jediný film, který používá „gramatiku“ panoptikální privatizační komedie, ale dokáže vedle buranského humoru i z odstupu břitce glosovat klíčové jevy etapy transformace. Dědictví Věry Chytilové, ve všech ohledech tvrdší, dotaženější a bystřejší, je odrazem toho, o co se komedie raných 90. let marně pokoušely. Vykreslit podivnou zmatenou novou dobu, kdy host vyhazoval vrchního, postavu naivního blbce ztraceného v neznámé realitě a transformaci národní identity jedním dechem jako tragédii i jako frašku.

Z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág |foto: Česká televize

Všechny ostatní pokusy fungují jako kabinet kuriozit, při jehož prohlídce nutno aplikovat maximu Lubomíra Kostelky z Fialek: „To chce alkohol!“

Privatizační komedie podle data vzniku (a počet diváků, bez nároku na úplnost a správnost):
Slunce, seno, erotika (Zděnek Troška, 1991) – 1 230 376 diváků
Trhala fialky dynamitem (Milan Růžička, 1992) – 736 221 diváků
Dědictví aneb Kurvahošigutntág (Věra Chytilová, 1992) – 810 962 diváků
Konec básníků v Čechách (Dušan Klein, 1993) – 967 604 diváků
Hotýlek v srdci Evropy (Milan Růžička, 1994)
Ještě větší blbec, než jsme doufali (Vít Olmer, 1994)
Divoké pivo (Milan Muchna, 1995)
Playgirls II (Vít Olmer, 1995)
Nebát se a nakrást (František Filip, 1999)