Jíme italská rajčata z Číny. Nedává to smysl, říká autor knihy o globální produkci jídla

Pavel Sladký a Stefano Liberti|foto:Tomáš Berný, Český rozhlas

„Všechno to jednou začal můj nákup v supermarketu. Uvědomil jsem si, že o jídle, které kupuji a jím, nevím absolutně nic. O původu surovin, o procesech, jakým byly potraviny zpracovány, ani o tom, jak se ke mně dostaly. Je to tak trochu moje posedlost,“ říká Liberti v rozhovoru.

Vybral si čtyři klíčové produkty – rajčatový protlak, vepřové maso, sójové boby a konzervovaného tuňáka – a sledoval celý dodavatelský řetězec. Všechny produkty jsou podle jeho zjištění vyráběné malou skupinou velkých společností. Obří firmy jsou schopné dosáhnout úspor tím, že vyrábějí ve velkém a přesouvají se z jednoho místa na druhé, jako kobylky.

Amazonský prales v Brazílii se kácí kvůli sóje. Ta se pak všechna exportuje do Číny, aby se s ní krmila prasata ve velkochovech. Tuňák ze Středomoří se vyváží do Japonska a pro Evropu se ryby loví jinde – například u afrických břehů. V moři už ale ryb moc nezbývá, což neznamená, že by lov polevoval, spíš naopak. Slavná italská rajčatová omáčka je dnes vždy z čínských rajčat. „Nedává to žádný smysl,“ říká autor knihy Vládci jídla.

Kniha Vládci jídla|foto:Tomáš Berný, Český rozhlas

Ničí to planetu, venkov to vylidňuje a proměňuje na fabriku na jídlo. Dochází taky k tomu, že jídlo chutná všude stejně. Navíc přicházíme o biologickou rozmanitost. Zvyšujeme zranitelnost našeho potravinového systému. Jediný škůdce nebo virus může napadnout a zničit celou globálně klíčovou potravinu.

Jak to, že jsou slavné italské tomatové omáčky z rajčat z Číny? Proč Evropa vyváží tuňáka do Asie a dováží ho z jiných moří? Existuje nějaká možnost změny současného industrializovaného systému? Jakou hrozbu představuje greenwashing? Poslechněte si rozhovor se Stefanem Libertim v podcastu Vlna.