John Maus: Král krysa bastardího popu

18. srpen 2011

Revival osmdesátkového popu v současné době, zdá se, nebere konce. Napříč všemi hypnagogickými projekty oživujícími odkaz kvičících syntezátorů a brakových videofilmů se tu a tam zaskví barokní perla, která své popkulturní dědictví nejen uctívá, ale i posouvá do dříve nemyslitelné dimenze.

Z poslední doby zmiňme kosmické disko dua Ford & Lopatin nebo hrdinu loňských výročních žebříčků Ariela Pinka a jeho Haunted Graffiti. A Pinkův bývalý spolužák a spoluhráč John Maus vydal nedávno své třetí dlouhohrající album s názvem We Must Become The Pitiless Censors of Ourselves, které si k oněm neobroušeným klenotům můžete rovnou připočíst.

Jednatřicetiletý americký hudebník John Maus je právem pokládán za výlučnou postavu současné populární hudby. Militantní zastánce lo-fi estetiky pramenící z nedostatku a teoretik popkultury v éře postmoderny v rozhovorech rozebírá Adorna a Heideggera a na druhou stranu neskrytě ventiluje svou lásku k Robocopovi a South Parku. Doktorand filozofie, který přednáší na Havajské univerzitě, je znám pro svá frenetická živá vystoupení, na kterých řádí na pódiu do předtočené hudby s vervou mladého Iggyho Popa. Autor dlouhých esejů o budoucnosti pop music, o kterém se v zahraničí píší seriózní teoretické publikace, je mnohým trnem v oku pro své nesmlouvavé výroky – naposledy se například v rozhovoru pro Pitchfork vyjadřoval s neskrývaným potěšením o domnělém konci obchodů s deskami.

02413600.jpeg

Podobně ambivalentním dojmem působí i hudba, kterou John Maus tvoří. Už od debutového alba Songs z roku 2006 a svého působení po boku Ariela Pinka v Haunted Graffiti nezapře inspiraci popovým pozlátkem z 80. let a slabost pro ten nejbrakovější stadionový rock. Na druhou stranu jeho tvorba evokuje temné uličky post-punku a melancholických srdcerváčů Joy Division – Ian Curtis bude mezi prvními, koho vám zastřený Mausův hlas připomene. A v ironických textech se pak naplno ozývá Mausova filozofická fundovanost a sarkasticky dvojznačný vztah k popové hudbě, který teprve jeho snažení odlišuje od plejády zdánlivě příbuzných retrotrendů.

Už jen název jeho aktuální desky – We Must Become The Pitiless Censors of Ourselves – prozrazuje, že se zdánlivou popovou přímočarostí zde nebude vše tak docela v pořádku. Maus zjemnil svůj strukturovaný hluk směrem k hudbě a na první poslech působí místy až konejšivě. Ale pak to přijde: ve skladbě s největším hitovým potenciálem nazvané Cop Killer Maus nečekaně jasně zpívá o zabíjení všech policajtů v dosahu. Jinde zase, evidentně k velké radosti empirika Davida Humea, haleká, že „pussy is not a matter of fact“ – a vám začíná pomalu docházet, že podobné výpovědi by snad seděly v gangsta rapu, ale nikoliv v líbivém synthpopu.

02413601.jpeg

A v tom momentě vás má John Maus přesně tam, kde chtěl – podvědomě začínáte přehodnocovat dříve plně zautomatizovaný vztah muzikální formy a obsahu a zjišťovat, že stavět vedle sebe Batmana a Beethovena třeba v určité situaci není tak úplně od věci. A zároveň si nemůžete přestat pobrukovat chytlavé songy o zabíjení policajtů a doufáte, že jste v tramvaji sami. John Maus je Král krysa bastardího popu a vaši hudební duši nahlodá jako ementál – a bez cenzury.

autor: Jan Bárta
Spustit audio