Jonas T. Bengtsson: Vyhrát nad severskou krimi

27. březen 2013
Liberatura

Jonas T. Bengtsson je dánský spisovatel, který u nás zatím není moc známý, přesto se o něm dá s lehkostí říct, že je to velmi úspěšný autor. Podařilo se mu prosadit své knihy doma i v zahraničí i přesto, že nepíše krimi. Jeho hlavním tématem jsou lidé na okraji – zločinci, lidi se sklony k duševní chorobě, nebo v jeho zatím posledním románu Pohádka otec a syn, kteří spolu tajně putují Dánskem a utíkají před pravidly pomalu chátrající společnosti.

O svém vztahu k ní i o filmové adaptaci v režii Tomase Vinterberga nám pověděl v poslední Liberatuře.

Když se u nás řekne Skandinávie a spisovatel, všichni si představí severskou krimi. Vy nic takového nepíšete. Nelákalo vás se svézt na vlně popularity tohoto žánru? A jak si ji vysvětlujete?
Nevím úplně, co na to říct. Možná nemiluju peníze tolik, abych se věnoval tomuto stylu. Ale spíš věci, které mě zajímají nebo kterým jsem se chtěl věnovat, by se v takovém kriminálním příběhu nedaly pokrýt.

Jak se vám vlastně podařilo vyhrát nad severskou detektivkou a prosadit se mezi krimi vývozem?
No já nevím, jestli se mi nad tím už podařilo vyhrát, ale samozřejmě se o to budu dál snažit, budu dál bojovat – nebo možná někdy v budoucnu začnu taky psát krimi. Mám rád dobré krimi příběhy, ale na druhou stranu je nutné přiznat, že ne vše, co teď ve Skandinávii vychází, je až tak dobré. Dokonce bych řekl, že když je nějaký autor schopný napsat každý rok knihu o 300-400 stránkách, každý rok jednu vydat, tak že jako spisovatel nedělá moc dobrou práci. Je to příliš komerční přístup.

Jaké další žánry byste vyzdvihl, u kterých je škoda, že je svět nezná?
Třeba můj přítel Jan Sonnergaard, který teď vydává svou další knihu: je to vlastně takový velký soubor povídek – nebo by se dalo říct až novela – a je to příběh, který se odehrává v Praze, tak to bych třeba doporučil.

02856670.jpeg

Je pro vás typické téma vyděděnců a jedinců na okraji společnosti, je to v dánské literatuře ojedinělé téma, které prosazujete jen vy, nebo je naopak typické?
Řekl bych, že není tak úplně typické. Je pravda, že v dánské literatuře je hodně příběhů, které se odehrávají často na venkově. U mě jde o kombinaci tohoto tématu – lidí na okraji společnosti – a navíc zasazování do centra měst… To bych řekl, že teď není úplně běžné. Nejsem samozřejmě ani prvním, ani posledním autorem, který něco takového dělá, ale v současnosti to není úplně časté.

Jaká jsou hlavní témata vašeho psaní? Třeba mezi Submarinem a Pohádkou jsou jasné styčné body.
Určitě musím zmínit pohled outsidera, to se objevuje v podstatě ve všech věcech, které jsem doposud napsal. A potom také téma duševního zdraví nebo bláznovství a zneužívání různých látek, drog, alkoholu – takže samá „lehká témata“. A také láska, ta je důležitá v mých dílech – nebo bych si to aspoň rád myslel.

Hlavním tématem Pohádky je vztah otce se synem, který je velmi nestandartní. V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že k tomuhle tématu jste dospěl, poté co jste se sám stal otcem. Ale není to líčeno v nijak růžových barvách. Zajímají vás hraniční momenty tohoto vztahu?
Když jsem se stal otcem, tak jsem si uvědomil, jakým způsobem je ta role důležitá. Mému synovi je teď sedm let. Když jsem začínal tuhle knihu psát, tak mu bylo dva a půl, tři roky. Viděl jsem, jak věří všemu, co mu řeknu, a jak tím tvaruji jeho vidění světa. A tak jsem se zamýšlel nad tím, že kdybych já byl jiný člověk a kdybych měl jiný pohled na společnost, kdybych ji nerespektoval, jakým způsobem bych ovlivňoval svého syna a co by se potom mohlo stát.

V knize se docela kritizuje nekonfliktní pohled na společnost. Jaký máte vztah ke společnosti v Dánsku?
No, já a společnost, dánská společnost… Já si myslím, že důležité je, aby si všichni lidi uvědomili, že mají možnost výběru. Že není dobré, aby jim společnost vždy diktovala, kdo jsou, co si mají myslet, co mají chtít. Já vidím, že třeba v různých zemích po světě se od mladých lidí nějakým způsobem očekává, že si najdou dobrou práci, budou mít dobré vzdělání, budou vydělávat peníze, budou úspěšní a budou nějakým způsobem jakoby sloužit pro dobro té země. Aniž by úplně přemýšleli, jestli je to to, co opravdu chtějí. Takže je určitě těžké žít mimo společnost, ale na druhou stranu je potřeba si uvědomovat také to, co ta společnost od lidí požaduje, a snažit se tomu vyhnout.

Lidé, kteří chtějí uhnout ze společensky předurčené cesty, nejenom že jsou okolím nahlíženi jako vyděděnci, ale navíc sami působí nešťastně…
Ano, přesně tak. Asi není úplně dobré se zcela odklonit od společnosti, protože samozřejmě nabízí i dobré věci. Já jsem se právě při psaní snažil zdůraznit, že všichni máme volbu, a že když se třeba rozhodneme, že půjdeme na nějakou dobrou školu získat vzdělání, tak si ale zároveň musíme uvědomovat, že jsme se pro to také rozhodnout nemuseli. Vždycky je to jen naše volba.

02856706.jpeg

Jak vlastně dánská společnost reagovala na Pohádku?
Řekl bych, že celkově byly reakce dobré. Zpětnou vazbu jsem získával hlavně na různých veřejných čteních, kdy se mě lidé ptali opravdu na mnoho otázek. Byli zvědaví třeba na můj názor na vztah otce a syna v té knize. Jiní lidé si zase mysleli, že jsem alkoholik nebo závislý na drogách. Prostě reakcí bylo spousta a spíš mi přišlo, že to byly takové ty interní, vnitřní reakce těch lidí. Což je to, o co mi jde. Lidi si uvědomí, že není nutné se nechat tolik ovlivňovat společností, že vlastní volba je důležitá, že není třeba podléhat tolik vlivům televize nebo i přátel. Společenský tlak třeba může být na to, abych si koupil spíš nový telefon, než abych peníze utratil za drogy. Což může být samozřejmě dobrá myšlenka, ale já chci mít tu možnost rozhodnout si to sám.

Nakolik si jedinec buduje identitu podle vlastního rozhodnutí a nakolik je to ovlivněno okolím, ve kterém žije? Synu Petrovi se tvaruje identita podle představy jeho otce. Potom se rozhodne změnit si jméno – myslíte si, že tento akt ovlivňuje, jak se vnímáme a jak nás vnímá okolí?
Ano, já myslím, že právě o tom ta hodně kniha je. Otec nesnáší společnost a konformitu a učí to i syna, který potom žije podle jeho pravidel. Ale na druhou stranu se syn potom také snaží zjistit, kdo je on sám – tedy i za využití těch pravidel, které mu otec vštípil. Musí přijít na to, jakým způsobem má vlastně žít, vyvíjet se, jak se naučit milovat a také věřit lidem – protože to je rozhodně něco, co ho jeho otec nenaučil.

Učení je v knize také dost problematické. Nejdřív syna Petra učí otec, potom jde do školy, musí se s ní konfrontovat. Jak vnímáte pozici školy v Dánsku a ve společnosti obecně? Váš pohled je docela kritický, přestože škola možná přinese Petrovi něco, co jeho otec nemůže. Dostává možnost vytvářet si světový názor na základě více lidí, ne jen otce.
Na školském systému, zejména tedy dánském, kritizuju to, že někteří učitelé nebo ředitelé se tváří jako velmi liberální lidé, protože byli mladí v 60. a 70. letech. Ale když jsou potom konfrontováni s někým, kdo má opravdu jiný názor na svět, a není to jen nějaký mladík, který si sem tam zahulí a potom si hraje na kytaru, tak najednou už jejich liberalismus není tak silný. Přijde mi, jako kdyby jejich tolerance sahala jen tam, kde je jim to pohodlné.

Pohádka – název vzbuzuje vzpomínky na dětství. Už víme, že u vás je ten název spíš ironický. Jak se s tím mají čtenáři poprat?
Já jsem chtěl, aby to byla pohádka, ale problém je v tom, že lidé dnes už zapomněli, jak ty původní pohádky mají vypadat. Myslím, že nás moc ovlivnil Disney, ale v těch původních skandinávských nebo i slovanských, německých pohádkách přece bylo hodně krve, postavy tam umíraly a hlavní hrdina si toho musel prožít opravdu hodně, než mohl šťastně žít až do smrti.

02856695.jpeg

S pohádkou, kde hrdina putuje a hledá své štěstí, je jasná paralela s hlavními postavami. Neustále mění prostředí, putují z místa na místo, syn si nemůže vybudovat žádné sociální vazby. Stále je ale v knize přítomno slovo domov, aniž by bylo vysloveno. Co pro vás vlastně domov znamená?
Vnímám to tak, že podle postavy otce je vlastně domov všude tam, kde jsou se synem spolu, a že je vlastně schopen domov vytvářet, kamkoli se přesouvají. I když třeba někde vidí vlak, mohou ho vnímat jako cestu k novému domovu. Synovi se to do určité míry také líbí, protože je to pořád život tak trochu jako v pohádce, neustále se to mění, není nuda. Ale jak syn postupně trochu stárne, začíná si přát, aby byl jejich život normálnější, aby měl otec normální práci, aby chodil domů vždy ve stejný čas – a také by si určitě přál více sociálních kontaktů.

Na začátku to trochu vypadá, že se pohádce budeme blížit, knihu vypráví šestiletý kluk. Jeho pohled je naivní, nakonec musíme situace interpretovat za něj. Jak vás napadlo psát z perspektivy dítěte a bylo to pro vás těžké?
Bylo to hrozně těžké, už jsem z toho potom opravdu neměl radost. Bylo to mnohem těžší, než jsem si představoval. Když jsem byl v půlce, přišlo mi, že mě toho opravdu ještě hodně čeká, že mám hodně práce před sebou, zároveň jsem se rozváděl, takže to bylo složité období. Ale já se vždycky snažím vyprávět příběh nejlepším možným způsobem – mohl jsem si tady třeba zvolit perspektivu starého muže, který se dívá zpátky na svůj život, ohlíží se, ale to by tam chyběl pocit „tady a teď“ – a to je to, čeho se snažím vždycky dosáhnout.

Jak jste se vypořádával s jazykovou rovinou a slovní zásobou dítěte? Nevypadá to, že jste se pokoušel o nějaký drastický vhled do dětského slovníku …
Samozřejmě nemůžete psát tak, jak by psalo dítě – děti knihy psát neumí, a pokud by něco psaly, tak by to asi nebylo příliš kvalitní. Já jsem se spíš snažil přistoupit k tomu tak, že jsem vynechával třeba některá složitější slova, která by dítě nepoužilo, anebo uvažování nebo zdůvodňování „proč“ a „co proč znamená“. Spíše jsem zvolil styl, že dítě nám ukazuje určité detaily, a čtenář má potom sám za úkol udělat si obrázek, co se vlastně děje. Když je potom postava syna starší, chtěl jsem původně styl vyprávění změnit poměrně drasticky – ale ono to nefungovalo. Takže jsem nakonec zůstal u stejného přístupu, tedy že zobrazuji jen detaily akcí a nepřidávám význam.

Čeští čtenáři vaše předchozí knihy zatím číst nemohou, mohou ale shlédnout adaptaci knihy Submarino, kterou zrežíroval slavný Tomas Vinterberg. Jak se vám adaptace líbila a jak se vám na ní pracovalo?
Já jsem na tom úplně nepracoval, ale několikrát jsem četl scénář a dal jsem jim k tomu své komentáře, které oni sice nemuseli poslouchat, ale ve většině případů se jimi řídili. Ten film se mi moc líbí, samozřejmě jako spisovatel bych si přál, aby měl aspoň šest hodin, aby se tam vešla celá ta kniha a nemuselo se nic vystříhávat. Ale ten je film dobrý a ke knize přistoupili s respektem, což si samozřejmě každý spisovatel přeje.

Filmová práva jsou zakoupená už i k Pohádce. Už víte něco víc o tom, jak bude film vznikat? Nechcete se na tom případně sám podílet?
Vím, že se teď už pracuje na scénáři, má to na starosti jeden velmi dobrý scenárista; režisér, myslím, ještě nebyl vybrán. Ale dělá to stejné filmové studio, které dělalo film Submarino, a já ty lidi znám a věřím jim, protože to v podstatě nemůžu nijak ovlivnit a účastnit se toho nebudu.

Bylo pro vás těžké se rozhodnout, jestli knížku poskytnete ke zfilmování? Vracíme se k financím a literatuře – nechceme vám nic podsouvat, ale neudělal jste to třeba protože film je výborná reklama na knížku? Alespoň u nás to tak funguje.
Třeba u předchozí knihy jsem od samého začátku věděl, že film by dělal Thomas Vinterberg, takže mě velmi zajímalo, jaký bude výsledek. A samozřejmě, máte pravdu, je to dobrá reklama, protože tak se dostanete k lidem, kteří by si vaši knihu jinak nepřečetli. A i když se film třeba nepovede, tak kniha pořád zůstává, nezmizí úplně ze světa. Vždycky můžete říct: ta kniha je o tolik lepší než film! A dokonce to funguje i tak, že i velmi špatné, dokonce i hrozné filmy zvyšují prodej knih. A myslím si, že spisovatel by na to měl vždy pohlížet tak, že jeho dílo jen jenom inspirace pro režiséra a že potom už zase nastává práce režiséra. Samozřejmě je lepší, když z toho udělá něco úžasného, ale ne vždy se to musí povést.

Pracujete na něčem novém?
Ano, pracuji na dalším románu, mezitím jsem po Pohádce napsal jeden scénář k filmu. Na tom, že teď zase pracuji na knize, se mi strašně líbí, že nemusím nikomu ukazovat, co jsem napsal – na rozdíl od práce na scénáři. Takže to ještě neviděl vůbec nikdo – ani můj agent, ani můj redaktor a nikomu to neukážu, dokud ta kniha nebude úplně hotová.

Nám určitě musíte prozradit víc!
Prosím vás, nikomu to neříkejte…

autoři: Karolína Demelová , Jonáš Zbořil
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.