Jsem dobrodruh, chci se učit nové věci. Pokračování Džobu nebude, říká Vorel mladší

31. srpen 2025

Gympl, Vejška a teď Džob. „Další pokračování už určitě nebude, leda by přišlo milion lidí do kina,“ směje se v nové epizodě Bojs Tomáš Vorel mladší. Ačkoli je známý z filmů, hereckou cestou se nakonec nevydal. V rozhovoru přiznává, že není typ na rutinní práci, a také mluví o společenském tlaku, který na sobě cítí.

„Může to vypadat, že nikde nevydržím, ale já to spíš vidím tak, že jsem dobrodruh,“ usmívá se Tomáš Vorel mladší. Po celou svou hereckou kariéru spolupracuje se svým otcem, režisérem Tomášem Vorlem. V rozhovoru zavzpomínal na natáčení Gymplu i na to, že se mu do pokračování moc nechtělo.

Místo herectví si ale vyzkoušel řadu zajímavých povolání, chvíli dokonce působil jako manažer kasina ve Vietnamu. „Byl jsem spíš maskot, moc jsem tam toho nedělal. Zkušenost to byla dobrá, ale jako vždycky jsem zase potřeboval změnu,“ říká v novém dílu Bojs.

Kvůli natáčení Džobu si musel vzít dovolenou v práci. „Rok a půl jsem kvůli tomu neměl jediný den volna, místo dovolené jsem byl na place,“ popisuje okolnosti natáčení posledního filmu. Díky tomu ale získal kamaráda na celý život. „S Jirkou Mádlem jsme si sedli hned od začátku,“ dodává v rozhovoru.

Rozhovor vznikl jen pár dní před jeho odletem do Japonska, kde chce Tomáš projet všechny ostrovy na kole. V Bojs také přiznává, že jako muž cítí společenský tlak. Rodinu a děti zatím nemá – i proto si může dovolit tak pestrý život plný různých, nejen pracovních, zkušeností.

Proč se Tomáš zatím neusadil? Jak se dostal k práci ve Vietnamu? Proč cítí společenský tlak na muže? A dočkáme se ještě jednoho pokračování Gymplu? Poslechněte si novou epizodu Bojs.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.