Jsem posedlý Sluncem i jeho vyhasnutím, říká hudební skladatel Jóhann Jóhannsson

Své soundtrackové vize přijel Jóhannsson představit na dokumentární festival Ji.hlava. Měl přitom dva dny zpoždění, protože se prý zasekl u práce ve svém islandském studiu. Ani v malé šatně v suterénu kina DIOD v sobotu o půlnoci nepůsobil, že by přestal myslet na rozdělané skladby. V desetiminutovém rozhovoru se stačil rozpovídat o vyhasínání Slunce, lásce k IBM 1401. Naopak zarytě mlčel o tom, proč se nakonec nestal autorem soundtracku k Blade Runnerovi 2049.

Dělal jste znělku pro 21. ročník festivalu Ji.hlava. Je to minimalistický vizuál, který jako by vtahoval do vnitřností kamery. O co vlastně jde?
Snažil jsem se pracovat s co nejjednoduššími nástroji – s projektorem, kouřem, se světly a filtry. To světlo jsem co nejvíce lámal a ohýbal. Chtěl jsem prostě vytvořit co nejjednodušší vizuály, zajímalo mě, co z toho může vzniknout. Hodně jsem si kvůli tomu rešeršoval základní filmové elementy, které paradoxně mají nejsilnější výsledky. Zjistil jsem, že mi z toho často vychází motiv Slunce. Vlastně teď pracuju na větším projektu – na filmu, který je jen o Slunci. Od nějaké doby jsem Sluncem posedlý. Nejen Sluncem, ale hlavně jeho koncem. Co bude, až začne vyhasínat, až začne zanikat sluneční soustava? Dožijeme se toho? A jak na takovou událost budeme reagovat? O tom je můj film a tak trochu i ta jihlavská znělka, při jejímž natáčení se motiv Slunce opakovaně objevoval.

Pamatuju si vaši práci ještě v době, kdy se o ní mluvilo v souvislosti s žánry jako moderní klasika nebo postklasická hudba. Vždycky se říkalo, že jsou to soundtracky k imaginárním filmům. Proč jste nakonec začal dělat opravdové soundtracky? Co vás tak lákalo na vizuální stránce doplněné k hudbě?
Filmy mě vždycky zajímaly. Ve skutečnosti už docela dlouho sám točím filmy. Baví mě celuloid, rád pracuju se superosmičkou, často jsem si točil vizuály k vlastním koncertům. Filmy jsou pro mě logický vývoj. V hudbě jsem vždycky pracoval s příběhem.

Akademik z kouřové zátoky Jóhann Jóhannsson přináší islandské písně kosmické

• Upravit

Díla islandského komponisty Jóhanna Jóhannssona, který se pohybuje na pomezí elektronické avantgardy, popu a posluchačsky přístupné vážné hudby, byla už od počátku úzce napojena na spektrum dalších disciplín, mezi nimiž dominují zejména divadlo, taneční performance a film. Jóhannssonova znamenitá dlouhohrající prvotina Englabörn (Andělé, 2002), která vyšla před časem v reedici, je vlastně dramaturgicky citlivě vystavěným záznamem hudby k inscenaci stejnojmenné provokativní hry Hávara Sigurjónssona.

Potkáváme se na dokumentárním festivalu. Dělal jste hudbu k dokumentům, ale i k hollywoodským filmům. Je v té práci nějaký rozdíl?
Není, alespoň v těch základních věcech to zůstává stejné. Samozřejmě, že jsou tu praktické rozdíly. V dokumentech nemáte jasný scénář, pracujete s reálnými postavami a událostmi, film vlastně vzniká až ve střižně. Kdežto hrané filmy mají jasnou myšlenku už při svém vzniku, scénář je daleko konkrétnější. U dokumentů je těžší zjistit, jak pro něj skládat hudbu. Na hudbě pro hraný film se dá pracovat daleko dříve. Pokud vám to tedy umožní filmaři. Já to štěstí měl. Jak s Denisem Villeneuvem, tak s Darrenem Aronofskym.

Mluvil jste o tom, že ve vaší hudbě hrál vždycky roli příběh. Pamatuji si na desku IBM 1401 Manual, jež se poslouchá jako nečekaná love story se stařičkým počítačem v hlavní roli, který v závěru desky i zpívá. Proč jste se tehdy rozhodl vyprávět vlastní příběh?
Album IBM je vlastně takový hudební dokument. Vždycky jsem ho chtěl doplnit i filmem. Mám v plánu půjčit si stará IBMka, opravit je a udělat s pomocí nich novou hudbu. Tentokrát bych je opravdu rád použil i do filmu.

Jaké bylo pracovat s Denisem Villeneuvem?
Villeneuve se mě vždycky snažil dostat ke svým filmům ještě dříve, než je začal točit. Diskutovali jsme o atmosféře, o příběhu, také jsem navštěvoval natáčení, abych si o té atmosféře dokázal udělat představu. Když jsme například připravovali film Sicario, Denis po mně chtěl zvuk vycházející z podzemí. Nějaké hřmění, srdce divoké bestie, která se na vás řítí. Vzniklo z toho něco velice rytmického, tvrdého. A i když je Sicario o překupnictví drog, v něčem je to vlastně válečný film. Takže ty rytmy připomínají válečné bubny.