Jsme příliš v mysli a zapomínáme na tělo. Jak s ním komunikovat a co po nás chce?

9. listopad 2021
Balanc

„Rozdělení na myšlení a tělo je trochu umělé, je to jeden celek,“ říká pro Balanc psychoterapeut a lektor MUDr. Tomáš Morcinek. Pro mnoho lidí je tělo jen nástroj k dosahování cílů nebo hledání příjemných zážitků, v horším případě jen hmota, kterou všude berou s sebou. Tělo s námi komunikuje, má své potřeby, přání a někdy mu nevědomě i vědomě škodíme. Jak navázat kontakt a vztah s tělem a k čemu je to dobré?

„Být v kontaktu s tělem znamená být v kontaktu sám se sebou.“ Možná jste také naučeni vnímat svět především pomocí myšlenek, analyzovat ho. Jste pak třeba zmatení, když dostanete dobrou zprávu, něco se vám povede, a přesto se necítíte dobře, možná reagujete úplně opačně a nečekaně.

Čtěte také

Tělo je naše součást, oddělovat ho od mysli se stále víc ukazuje jako chyba. Když se rozhodneme víc zkoumat své tělo, poslouchat ho a dávat mu to, co potřebuje, můžeme žít naplněnější, hlubší život a cítit se lépe. Je ale potřeba vypnout autopilota a zbavit se neplatných přesvědčení o sobě, o světě, nánosu společenských norem a tlaků.

„Když máte v životě dilema, zkuste si představit varianty řešení a zkoumejte, co se děje v těle,“ vysvětluje v pořadu jednu praktickou metodu kontaktu s tělem Morcinek. Často jsme také naučeni vyhýbat se nepříjemnému, zejména emocím a pocitům. Když ale budeme nepříjemné v těle dlouhodobě potlačovat, nakupí se to a může to vést k nemoci, přečerpání nebo dokonce depresi.

S nepříjemnými emocemi a pocity se můžeme naučit pracovat, ony pak nebudou tolik silné a nebudou zůstávat tak dlouho. Důležité je ale začít s laskavostí, krůček po krůčku.

Pusťte si celý Balanc o těle, komunikaci a nacházení vztahu k němu.

autor: Petr Bouška
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.