Jsou cédéčka odsouzena k zapomnění?

21. květen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03001235.jpeg

Letos uplynulo 35 let od tiskové konference v nizozemském Eindhovenu, kde společnosti Sony a Philips poprvé představily kulatý disk umožňující ukládat digitální audionahrávky, který se později stal i médiem pro přenos filmů nebo počítačových her. S rozvojem moderních streamovacích služeb a nostalgickým voláním po analogovém zvuku vinylů cédéčka pomalu vymírají a stává se z nich odpad. Navíc nebezpečný.

„Podle mě je budoucnost hudby především ve skvělém digitálním zvuku a zbývá udělat jen pár kroků. Může k tomu dojít velmi brzy. Pak to bude ovšem obrovská změna v dějinách nahrávání hudby,“ píše Neil Young v knížce Hipíkovy sny o svém přehrávači a internetové službě Pono Music využívající bezztrátový formát FLAC. Má hrát ve frekvenci 192 kHz a vzhlížet zpět k analogovému procesu nahrávání. Dnes postaru nahrávají zvukoví puristi jako Jack White nebo Steve Albini. Jsou v menšině, protože ostatní si to nemohou dovolit. Případně to pro ně není tak důležité – se záznamem v jedničkách a nulách a frekvencí 44,1 kHz, stanovenou s prvním cédéčkem, si vystačí.

Pozici kompaktních disků jako standardního hudebního nosiče, který měl nadobro pohřbít vinyly a kazety, v současnosti výrazně podrývají znatelné poklesy prodejů, rozvoj prodeje digitální hudby na internetu a pomyslný návrat vinylů nesoucí v sobě touhu po kvalitnějším zvuku.

Čtěte také

Cédéčka v roce 1979 společně vyvinuly firmy Sony a Philips, které se výzkumem zvukového optického disku zabývaly delší dobu. Philips poskytl propracovanou technologii záznamu a čtení z disku, Sony zas zkušenosti s digitálním zpracováním zvuku. Nový formát přišel paradoxně ve stejné chvíli jako první přenosný přehrávač pro magnetofonové kazety – legendární walkman. CD standardního rozměru 12 centimetrů nabrala na popularitě v 80. letech a kromě hudebních nosičů se začala používat jako obecné datové médium (později s pamětí 700 MB), jehož přímým pokračovatelem se stalo DVD, které lidem poskytlo zhruba šestinásobnou kapacitu. Dnes už je ale také zastaralou technologií.

Ročně končí na skládkách nebo ve spalovnách několik set tun starých disků. Kromě plastu obsahují mikrofilm z různých druhů kovů včetně hliníku, zlata, stříbra a titanu. Disky mohou znehodnotit půdu i podzemní vody těžkými kovy, při spalování zas dochází ke ztrátě cenných využitelných materiálů, které se při výrobě náročně získávaly. Není proto vhodné vyhazovat CD do běžného odpadu. Nejšetrnějším způsobem je odevzdat je společně s elektroodpadem do speciálních sběrných boxů. Podle zprávy iniciativy OSN StEP, která se zabývá řešením problematiky e-odpadu, se očekává, že jeho objem v dalších čtyřech letech vzroste o 33 %. Má vážit zhruba stejně jako osm egyptských pyramid. Interpol minulý rok v říjnu odhalil, že přibližně jeden ze tří kontejnerů opouštějících Evropskou unii obsahuje ilegální elektroodpad, který putuje na lodi do rozvojových zemí.

02945090.jpeg

Cédéčka se pořád masově používají. Scénář, kdy v budoucnosti čelí jako „médium“ vyhynutí na úkor silnějších streamovacích služeb nebo uživatelsky příjemnějších flash disků, nemusí být ale tak neskutečný. Nezávislá hudební scéna například nejenom z nostalgie raději využívá osobnější kazety, které společně s vinyly slouží jako protilék na informační věk. Cédéčka jí i přes svou snadnou reprodukovatelnost tolik nepřirostla k srdci. Ostatně nikdy to nebyl formát zasvěcený výhradně hudbě.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio