Juana Molina tančí snové tango v rytmu magického realismu

16. červen 2017
Juliana Molina

Nejvýraznější představitelka argentinského hudebního exportu Juana Molina zve na divotvornou cestu na pomezí reality a fantazie. Halo je dokonalou kombinací latinskoamerických rytmů a intimního písničkářství, tajuplným podobenstvím v hravém folktronickém hávu.

Magický realismus a víno. Dvě věci, které jsou úzce spjaty s Argentinou. A dvě věci, které jsou úzce spjaty taktéž s Juanou Molinou, respektive s její tvorbou. Sedmá deska Halo pluje na pomezí snu a skutečnosti a dokazuje, že argentinská zpěvačka zraje jako Malbec.

Magická atmosféra na posluchače dýchne ještě předtím, než si stihne poslechnout jediný tón. Při zaostření na obal desky se jeho pohled střetne s očima ženy, jejíž tvář je surrealisticky protažena do tvaru vrásčité kosti. A po troše rešerše rozkryje, že název Halo odkazuje ke světlu, které se podle argentinské legendy vznášelo nad zemí v místech, kde byly pohřbeny kosterní pozůstatky. Úvod do fantaskního světa Juany Moliny je dokonán.

A to je jen začátek. Teprve s iluzivním divnofolkem se totiž Molinino „čarodějnictví“ mezi realitou a fikcí rozehrává naplno. Se zafixovaným vizuálním vjemem a tematickým vodítkem je sestup do jejího hravého a snového světa snadnější a intenzivnější.

Když mluvíme o něčem hudebně snovém či magickém, máme často tendenci spojovat si to s něčím ambientním, zadumaným, křehkým, melodicky poklidným. Molina na to jde přesně opačně. Částečně pod vlivem svého otce (milovníka tanga) a částečně pod vlivem svého latinskoamerického původu totiž razí cestu výrazných pulsujících rytmů – ať už za pomoci bicích, basového grooveu, či obojího. To má za výsledek, že Molininy fantaskní zvukové krajiny netlačí posluchače rozjímat do kouta, nýbrž ho ženou do víru argentinské noci svatojánské.

Pro ty, kteří se s Molinou přes její dvě dekády trvající hudební kariéru dosud nestihli seznámit, se nabízí přirovnání ke dvěma u nás známějším interpretům – Devendru Banhartovi na straně jedné a královéhradeckým DVA na straně druhé. S Banhartem sdílí Molina cit pro kombinování intimního folku s latinskoamerickou živelností a estetikou, s našimi světoběžníky pak nespoutaný a hravý tvůrčí svět bez vnitřních pravidel.

Hodinová stopáž bývá v dnešní době výrazných singlů a EP mnohdy přes míru, ale u Halo se člověk snadno zapomene. V jeho podmanivé říši se může jakýkoliv akustický nástroj personifikovat v podivnou a pozoruhodnou zvukovou bytost, jejichž vzájemný rej a tanec pak vytváří fantaskní zvukové krajiny. V nich se proplétá písničkářství, world music, tango rytmika, blues, chill out, náznaky hip hopu či zkreslené, mnohdy až do kakofonie dohnané zvukové koláže.

Vůbec nejvýrazněji se však člověk nechá vtáhnout do krajiny Molinina hlasu, jehož nesporná a pestrá výrazovost čerpá ze zpěvaččina hereckého talentu. Pustit si její španělské vokální linky a cappella, obstály by samy o sobě. Vrstvené, tajemně zastřené a v ozvěnách rozprostřené vytvářejí další „hudební“ nástroj, jenž se (byť není vždy dominantní) jeví jako nejdůležitější prvek k udržení snové atmosféry. Hlas tu není ani tak pro to, aby přinášel text, ale spíše náladu. Jestli jsme výše zmiňovali DVA, zde je paralela ještě patrnější – zejména pak v těch písních, kdy Molina zpívá smyšlenou „hatlapalštinou“ a předvádí výrazový tanec hlasivek.

Juana Molina – Halo

Napříč současnou tvorbou (včetně té domácí) lze v poslední době zachytit snahu o uchopení a modernizování lidové hudby. Molina našla recept už před mnoha lety a dnes přináší dokonalou formu toho, jak proplést folklorní prvky s moderním přístupem. Halo otevírá dveře do argentinského skanzenu, kde jsou veškeré tradice postaveny z moderního a aktuálního materiálu. Je to snové tango v rytmu magického realismu, v němž jsou jednotlivé kroky podrobně a cíleně naplánovány tak, aby záměrně tančily kdesi za hranicí rozumového vnímání.

Juana Molina – Halo (Crammed Discs, 2017)
Hodnocení: 80 %

Autor:Tomáš Franta

Další články autora