K inovaci se často stále stavíme jako Sověti ke kopírkám

03640084.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03640084.jpeg

V úvodu knihy Red Web, ve které ruští novináři Andrej Soldatov a Irina Borogan nebojácně rozpitvávají historii ruského internetu a sledovacího aparátu, zmiňují autoři příběh první kopírky v Sovětském svazu. Historka o už několik dekád běžně rozšířené technologii z již neexistujícího totalitního režimu má pro dnešek možná větší relevanci, než si myslíte.

Na konci roku 1952 Vladimir Fridkin dostudoval s vyznamenáním fyziku na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova, nejvýznamnější univerzitě v Sovětském svazu. Kvůli převládajícímu stalinistickému antisemitismu se však nemohl stát jaderným fyzikem. Po několika marných pokusech se této snahy vzdal a přijal pozici v moskevském Vědeckém výzkumném ústavu polygrafického inženýrství. Tam mu byla přidělena nuzná kancelář, ve které nebylo nic než stůl a židle. Fridkin tak trávil velkou část své pracovní doby v Leninově knihovně.

Právě tady jednoho dne narazil na článek od amerického fyzika Chestera Carlsona o fotokopírování. Fridkin byl nadšen novými možnostmi, na ústavu si sehnal generátor vysokého napětí a krystaly síry a dal se do experimentování. Nedlouho nato se mu podařilo okopírovat fotografii náměstí nedaleko Kremlu a ukázal své dílo svému nadřízenému. Ten okamžitě povolal Fridkinovi na pomoc několik dalších zaměstnanců a zanedlouho byla na světě první sovětská kopírka. Na výrobu kopírek byla vymezena jedna továrna v moldavském Kišiněvě. V litevském Vilniusu byl zřízen výzkumný ústav zaměřený na elektrofotografii a čtyřiadvacetiletý Fridkin tu byl jmenován náměstkem. V roce 1955 si Fridkin splnil sen a stal se fyzikem ve Výzkumném ústavu pro krystalografii a svůj výtvor – první sovětskou kopírku – si vzal s sebou.

Čtěte také

Po dvou letech ho v kanceláři navštívila jedna jeho známá, zaměstnankyně místní KGB, která není v knize Red Web jmenována. Ta mu sdělila, že jeho kopírka bude muset být zničena. Fridkin apeloval na historickou hodnotu své kopírky, ale žena mu sdělila, že přístroj musí být zničen, jelikož by si na něm v jeho nepřítomnosti jeho kolegové mohli kopírovat zakázané materiály. Stroj tak byl zničen. Zachována z něj byla jen jedna část: zrcadlo, které bylo umístěno na dámské záchody.

Nevelké množství kopírek, které se později po rozmachu této technologie v Sovětském svazu nacházely, bylo úzkostlivě hlídáno a na úřadech a výzkumných ústavech byly striktně pod zámkem. Tato praxe skončila teprve v roce 1989. Společně s databází vzorků z psacích strojů, kterou si udržovala KGB, aby byla schopná vystopovat šíření samizdatů, vyjadřoval tento přístup úzkostlivý strach režimu z volného šíření informací.

03640087.jpeg

S digitální revolucí se kopírování (byť digitální) dostalo do sfér, o kterých se Fridkinovi nemohlo ani zdát. Jak říká novinář a kritik copyrightových zákonů Cory Doctorow, v digitálním věku je pro nás kopírování tak běžné jako dýchání. O to je smutnější, že reakce na obdobné nové technologie a jejich využití mnohdy zůstávají do dnešního dne stejně odmítavé a destruktivní. Stačí vzpomenout na příklad Napsteru, z přepálené reakce na něj se hudební průmysl dodnes nevzpamatoval. Ještě tragičtějším případem je příběh Aarona Swartze, kterého jeho souboj s americkým právním systémem stál ve finále život. Ze Swartze se posmrtně stal symbol internetové svobody a kreativity, velká jména hudebního průmyslu zpětně uznávají, že útok na Napster byl chybou. Třeba se příště destruktivní reakci podaří zastavit dříve, než z inovace zbyde jenom zrcadlo na dámských záchodech.