Kam se v Káhiře vydat, když si chcete přečíst zakázaného autora?
Mnohé arabské země cenzurují literární díla. Patří k nim i Egypt. Tentokrát si tamní úřady vzaly na mušku domácího autora Alá´a Al-Aswáního. V českém překladu vyšel jeho román Jakubiánův dům. Letošní knihu s názvem Rádoby republika už mu v Egyptě vydat nedovolili. Román rozkrývá pozadí egyptské revoluce a její potlačení bezpečnostním aparátem. Blízkovýchodní zpravodaj Štěpán Macháček ale zná v Káhiře místa, kam se na zakázané knížky chodí.
„Kniha Rádoby republika je můj nový román. Nesměl jsem ho ale bohužel vydat v Egyptě, takže vyšel v Libanonu. V Egyptě i některých dalších arabských zemích je román zakázaný,“ řekl mi v rozhovoru na své stomatologické klinice na okraji Káhiry zubař a spisovatel Alá´a Al-Aswání.
Bukinisté jsou součástí Paříže už více než tři století
Bukinisté mají asi jedno z nejromantičtějších povolání na světě. Sedí na břehu Seiny, prodávají knížky a při tom potkají spoustu lidí, povídají si s nimi nebo diskutují nad některým z románů. A občas si u nich někdo nějakou knížku koupí.
„Já osobně už čtyři roky nesmím v Egyptě psát, nesmím vystupovat v televizi. Svůj poslední román jsem musel napsat v zahraničí. Pořád na mě někdo v televizi útočí, při každé cestě do zahraničí mě na letišti zadrží a vyslýchají,“ stěžuje si Alá´a Al-Aswání, který ještě před několika lety pravidelně přispíval do egyptských novin a časopisů.
Jeho nový román Rádoby republika jsem si ale přečíst chtěl, a tak jsem zamířil tam, odkud čtenář nikdy neodejde s prázdnou – do centra Káhiry na trh zvaný Súr Ezbekíja.
Zakázané zboží
K slavným káhirským bukinistům se člověk musí prodrat přes trh s lacinými košilemi, plastovými ramínky a různými domácími potřebami. Konečně procházím několika uličkami s desítkami očíslovaných dřevěných budek, v nichž sedí mezi hromadami knih nebo starých časopisů zdejší antikváři.
Hned u prvního se ptám na zakázaný Aswáního román. Říká, že tady ani jinde v Egyptě knížku rozhodně neseženu. Určitě mlží, nevěřím, že by se na Ezbekíji nesehnala.
Přijďte zítra
O kousek dál má v budce své poklady bukinista Ahmad Naggár. Má tu romány arabských autorů, ale i použité učebnice všeho druhu: „Přijdete si zítra? Byla by za sedmdesát liber, ale musím ji přinést, teď ji tady nemám.“
Knihy místo mobilů! Projekt knižních automatů chce u obyvatelů Budapešti podpořit zájem o čtení
Novým šlágrem Budapešti jsou automaty. Ale ne ty, co si v nich koupíte limonádu, sendvič nebo něco malého sladkého. Po vhození peněz a zmáčknutí několika tlačítek vypadne knížka. Úhledná, barevná a hlavně malá, přesně do kapsy. Podobně jako mobilní telefon…
No vida. Kolem procházejí zákazníci, volají na bukinisty tituly, které shánějí, a Ahmad odpovídá cenu, pokud knihu má anebo pokud ji dokáže sehnat. Pak ale ztišuje hlas: „Alá´a Al-Aswání má problémy s režimem. V té knížce popisuje obrovské průšvihy této vlády.“
Zeď zahrady Ezbekíja
Při pokusu objednat román na libanonském internetovém obchodu se člověk dozví, že tuhle knihu do Egypta objednat nejde. Výtisky tedy musí někdo propašovat, a jejich cena je proto poměrně vysoká. Tady na Ezbekíji se ale při troše snahy sežene všechno.
„Tohle je nejznámější trh s použitými knihami v celém arabském světě. Súr Ezbekíja znamená ‚zeď zahrady Ezbekíja‘ a před nějakými osmdesáti lety tu skutečně seděli bukinisti venku na kobercích a opírali se o tu zeď,“
Rodinná tradice
Vedle Ahmada má stánek plný starých arabských deníků Sábir. Bukinista byl už jeho otec i děd. „Je to tu malinké, takže tu mám jen něco. Ale mám ještě dva sklady a v nich přes pět miliónů výtisků starých novin a časopisů,“ říká.
Prohlížím si al-Ahrám z roku 1950, na titulní stránce je egyptský král Fárúk. Jsou tu časopisy z liberálních šedesátých let i krásné plakáty ze zlaté doby egyptského filmu.
Jehla v kupce sena
Do budky se k Sábirovi vejde přesně jeden zákazník. A ten tu sedí na židli už několikátý den a užasle listuje starými novinami. „Jsem z Jordánska, původem jsem ale Palestinec. Takový trh u nás nikde není. Hledám tu všechny noviny z doby války v roce 1948, která vyhnala mou rodinu z Jafy,“ vysvětluje.
Projeďte se káhirským metrem. Možná přitom i dobře nakoupíte
Nejstarší africké metro jezdí ve dvacetimiliónové Káhiře. Vlaky se tam částečně zavrtaly pod zem před třiceti lety. Dnes má Káhira tři linky a velké plány na rozšíření sítě. V dohledné době dojedou vlaky metra až na letiště. Na černém kontinentu později přibyla už jen jedna další podzemka, a to v Alžíru. Metro je sice znakem moderního města, v Africe má ale přeci jen svá exotická specifika.
Muhammad Nádir má historii jako koníčka. „Už jsem tu u Sábira nakoupil za dvacet tisíc liber. Je to úplný důl, je to tu levné a tuhle příležitost mít podruhé nebudu,“ rozplývá se. Útrata v řádu desítek tisíc korun prý doma Muhammadovi projde. Manželka mu koníčka toleruje s tím, že kdo si hraje, nezlobí.
Já ale ještě pořád nemám v ruce ten zakázaný román, pro který jsem přišel. Ptám se teď u staršího nemluvného bukinisty. Pán jen zamručí, zamyslí se, nazouvá gumové pantofle a mizí někde mezi stánky. Bukinisté se tu dobře znají a vědí, co který z nich uchovává za poklady. Za chvíli je zpátky s knížkou zatavenou ve fólii. A ukazuje, ať ji radši rychle šoupnu do tašky.
