Kam zmizel ten starý Clark?

02579042.jpeg
02579042.jpeg
0:00
/
0:00

Původem britský muzikant Chris Clark je už několik let jednou z kanonických tváří labelu Warp a velmi respektovanou postavou ve světě elektronické hudby.

Jeho deska Body Riddle z roku 2006 patří dodnes k těm nejjasnějším vrcholům ledovce zvaného inteligentní taneční hudba; Clarkovo mistrovské ohýbaní zvuku a chirurgicky přesná práce s beaty dala tehdy jasnou odpověď všem, kdo kdy pochybovali, zdali může být i mikroskopicky dělaná elektronika přitažlivá v klubovém kontextu.

Následující dvě desky, Turning Dragon a především pak Totems Flare, se z IDM parcely stále více dostávaly přímo na taneční parket; notnou zásluhu na příklonu k euforickému technu měla zcela jistě i Clarkova berlínská anabáze. Autor nekompromisně hutných beatů i filigránských zvukových kompozic získal na Warpu neotřesitelnou pozici chráněnce, kterému, zdá se, projde vše. A jeho v pořadí již šesté album Iradelphic je až nečekaně radikálním úkrokem stranou od vlastní tvorby posledních let.

A skoro se až bojím říci, že úkrokem dosti špatným směrem. Pro Clarka osobně jde spíše o návrat k domnělým kořenům – sám sebe nepovažuje ani tak za elektronického producenta, jako za „opravdového muzikanta“. Umí hrát na bicí, kytaru i piáno – a o jeho hudebních vlohách se mi vloni do telefonu pochvalně vyjadřoval i jeho kamarád Bibio. V narážce na zálibu jeho warpovského soukmenovce v samplování neobvyklých zvuků a používání neotřelých nástrojů lze říci, že Clark na albu Iradelphic poměrně dost „zbibiovatěl“.

02596732.jpeg

Desku dle vlastních slov natáčel na mnoha místech po světě a v poměrně detailních komentářích k jejímu vzniku odhaluje, jaké nálady ho při tvorbě toho kterého tracku napadaly, jaké nástroje a vybavení používal a jak dlouho mu vlastně tvůrčí proces trval. Bohužel – vzhledem k nevýraznosti celé desky jde o zcela podružné a vlastně nezajímavé informace. Vědět, zda používal Clark v některé skladbě cembalo, nenaladěnou kytaru či želví krunýř, je ve výsledku jedno – samotné hudbě, která působí místy až přeplácaným a vypočítavým dojmem, to mnoho nepřidá.

V rámci všech těch pokusů a hledání nových postupů totiž z desky takřka úplně zmizel onen živelný drive, který Clarkovi dříve tolik seděl. Co na tom, že v několika skladbách hostuje vůbec poprvé vokalistka, kterou je dokonce Trickyho diva Martina Topley-Bird, či že na desce občas zpívá i Clark sám – dojem chladného a odosobněného experimentování tento lidský prvek z desky nevyžene.

02596735.jpeg

A přitom právě Iradelphic měla být Clarkovou dosud nejvřelejší deskou, jeho částečným příklonem do světa domněle „opravdové“ hudby – po několikerém poslechu se však jen smutně ptám: kam zmizel ten starý Clark? Jeho robotické elektro opusy totiž mívaly duši, kterou tahle překombinovaná skládačka prostě postrádá.

Clark – Iradelphic (Warp, 2012)