Karlovarské zavodnění: Ráj, láska a ordnung

Moje dosavadní stanovisko včera ještě svérázným způsobem a z nečekaného úhlu podpořil nový snímek rakouského režiséra Ulricha Seidla Ráj: Láska, který sice odešel z canneské soutěže s prázdnou, přesto ale patří k těm pozoruhodnějším snímkům letošní festivalové sezony.

Seidl si svými předchozími, hranými i dokumentární tituly (vzpomeňme alespoň v naší distribuci uvedené Psí dny nebo výtečný Import/Export) vybudoval pověst nekompromisního, kontroverzního tvůrce: jeho konfrontační styl spoustu diváků i kritiků pobuřuje, faktem ale zůstává, že jeho potměšilé opusy v sobě mají naléhavost, která snese srovnání jen s máločím. Režisérova novinka, která je první částí připravované trilogie o třech ženách toužících najít skutečné štěstí, se věnuje tématu tzv. sugar mammas, což je keňský výraz pro evropské ženy, jež na písečných plážích vyhledávají mladé Afričany, aby si u nich za peníze koupily lásku a přispěly jim tak na živobytí.

Seidlovi s každým dalším filmem hrozí čím dál větší riziko upadnutí do manýrismu, do zbytečného excesu – ve snímku Ráj: Láska se tvůrce sice průběžně pohybuje na tenkém ledě, ale zmíněným nebezpečím se v důsledku elegantně vyhýbá. Repetitivní, avšak promyšlené, často brilantně improvizované a nápaditě snímané eskapády padesátileté madam Teresy (autentický výkon jedinečné dámy Margarethe Tiesel!) jsou záměrně odpudivým, ale i poťouchle zábavným komentářem k fenoménu sexuální turistiky, který důsledně pracuje s vyhrocenou poetikou trapnosti.

Troufnu si ovšem tvrdit, že jde zároveň o autorův divácky nejvstřícnější titul – Seidl si snad vůbec poprvé nedrží tak výraznou distanci a umožňuje nám s hrdinkou přes všechnu směšnost bezmála sympatizovat. Tento přístup přitom nijak neobrušuje hrany jeho poměrně radikální výpovědi o multikulturalismu a společnosti, v níž využívá každý každého. A jak to tak u Seidla (ale třeba i u Sergeje Loznici) zpravidla bývá – na první a poslední záběr/sekvenci hned tak nezapomenete.

Čtvrtek zkrátka jednoznačně potvrdil fakt, který si s kolegy připomínáme poslední léta vcelku pravidelně – a sice, že německá a rakouská kinematografie zažívá skromnou renesanci. Vedle Seidlova filmu byl příjemným překvapením i snímek Christiana Petzolda Barbara, který právem patřil k nejlépe hodnoceným titulům letošního Berlinale. Příběh lékařky, která je (poté, co si podá žádost o emigraci) přemístěna z Berlínské nemocnice na okres, se odehrává v NDR roku 1980 a o této paranoidní, skličující době vypovídá způsobem mnohem nenápadnějším, ale o poznání přesvědčivějším než např. velebené Životy těch druhých.

Petzoldův úsporným (ale nikoli televizním) stylem natočený snímek, který by při menší míře soudnosti mohl vyznít jako předvídatelná limonáda, povyšují na vyzrálé dílo především tři věci: dokonale uměřená režie (Petzold si z Berlína odnesl cenu skutečně právem), dobře napsané dialogy, v nichž se záměrně komisní mluva organicky potkává s metaforickými přesahy a v neposledná řadě také znamenitý výkon Petzoldovy dvorní herečky Niny Hoss.

Ten správný ordnung bude mít i samotné finále festivalu: dnes se s Vítkem totiž konečně dostavíme na jednoznačně nejočekávanější film roku – snímek s povědomýmm titulem Láska rakouského filmového chirurga Michaela Hanekeho, který si za něj nedávno z Cannes odnesl vedle euforických kritik i hlavní cenu. Alles gute!