Karlovarské zavodnění: Už zase skáču přes kaluže

Pokud se ptáte, kam se z úvodní hříčky, do níž jsem skryl názvy všech filmů, o nichž tento blog pojedná, poděla očekávaná „paličská“ gangsterka Johna Hillcoata Země bez zákona, musím s trochou alibismu odkázat na její knižní předlohu s názvem The Wettest County in the World. Skutečný příběh tří bratrů, kteří na počátku 30. let destilují americký sen v podobě ilegální whisky Moonshine, láká na scénář Nicka Cavea, luxusní obsazení a prvotřídní testosteronovou podívanou o trojlístku obávaných jižanských tvrďáků.

Ve skutečnosti je to ale spíše tupý americký „redneck“ flusající na potkání tabák – film bez nápadu, bez zápletky, film ve všech ohledech přehánějící svou macho pózu. Místy má proklatě blízko k sebeparodii – Tom Hardy bručí jako nadlábnutý medvěd, Jason Clarke se pilně zavodňuje domácí samohonkou a k uzívání monotónní Shia LeBoeuf se prohání krajinou v obstarožní fordce a nejspíš čeká, kdy se mu přetransformuje na žlutého robota. Tenhle namachrovaný žánrový bijec v Cannes sklidil velmi uštěpačné recenze evropských médií. Aby také ne, připomíná škrabavý domácí šnaps omylem podávaný na srazu spolku milovníků dobré whisky.

Tři hrdiny má i nový film karlovarské stálice Sergeje Loznici, autora jednoho z nejvíce podceněných filmů posledních let Moje štěstí (upozorňovali jsme na něj v předloňských Karlovarských vuvuzelách). V mlze je snímek tematicky i strukturně klasičtější – zasazen do časů 2. světové války pojednává o třech Bělorusech, kteří lesem prchají před nacisty. Každý z nich nabízí svůj malý příběh, točící se kolem tématu viny, svědomí, kolaborace. Mučivě pomalé tempo vyprávění, klasický Loznicův trademark, přenáší na diváka dojem tíživého trmácení se, na jehož konci čeká nemilosrdná mlha bez vykoupení. Svou moralistní rétorikou a důrazem na strhané tváře postav připomene film sovětskou školu válečných dramat, díky fantastické kameře a použití extrémně citlivého filmového materiálu však působí velmi současně, vizuálně naléhavě, soustředěně a sugestivně.

Z filmu V mlze|foto: MFF KV

A do třetice Cannes – tentokrát těžký kalibr. Když Matteo Garrone se svou Reality Show získal velkou cenu, trochu se spekulovalo, zda za tím nestojí jeho krajan a patron Nani Moretti, toho času šéf poroty. Film o muži z Neapole, který propadne fenoménu reality show a začne podle něj řídit svůj život, je však pozoruhodný z mnoha úhlů – je fantasticky natočený v inscenačně složitých dlouhých záběrech, je neobyčejně pestrý lavírováním mezi absurdní komikou a dramatem a skvěle kombinuje střídmou syrovost Garroneho předchozího filmu Gomora s felliniovskou féeričností, která je pevně spjata s „realitou“ kultury spektáklu.

Realita si z „inscenované skutečnosti“ nedělá snadný cíl, naopak, snaží se ji vnímat v kontextu lidské přirozenosti, která je z podstaty puzena k iluzím. Je to obraz vyhroceného fetišismu současnosti, přitom však film dělaný s pochopením a soucitem k hlavní postavě, která prožívá cosi jako prudké náboženské vzplanutí. Garrone opět zkouší nazřít paradoxy moderní civilizace v kapce neapolské vody a přes všechny drobné vady se mu v téhle promyšlené filmové bublině rýsuje plastický obraz současnosti, aniž by mizel konkrétní příběh italsky zemité a hlučné rodiny.

Z filmu Reality Show|foto: MFF KV

Po jeho skončení jsem s překvapením zjistil, že mám úrodně zavodněné oči, což se mi při stoupajícím faktoru cynismu stává stále řidčeji. Vary zkrátka začínají tahat z klobouku pěkně vypasené králíky – a to nejlepší nás zřejmě teprve čeká. Takže deštník vytasit a vzhůru do mlhy reality skákat přes kaluže!

Po jeho skončení jsem s překvapením zjistil, že mám úrodně zavodněné oči, což se mi při stoupajícím faktoru cynismu stává stále řidčeji. Vary zkrátka začínají tahat z klobouku pěkně vypasené králíky – a to nejlepší nás zřejmě teprve čeká. Takže deštník vytasit a vzhůru do mlhy reality skákat přes kaluže!