Katolická panna a metalový netvor odhalují odvrácenou Tvář polského vidlákova

Jeho svět tvoří rodný statek, obklopený několika paneláky. Kulturním vrcholem roku je tu výprodej plazmových televizí, standardní zábavou fotbálek s prasečí hlavou a největší intelektuální vzepětí spočívá v oškubání staršího sourozence o dědictví. Všichni jsou věčně pod vlivem alkoholu, ale též předsudků, xenofobie a rasismu. Jacek je toho součástí, zároveň si ale uvědomuje, že kdo uteče, vyhraje. Na rozdíl od rozvětveného příbuzenstva má ještě energii a vůli se svým životem něco dělat. Hned poté, co sbalí a požádá o ruku lokální hvězdu Dagmar, proto hodlá zmizet do Londýna. Mezitím pracuje jako dělník na megalomanském projektu bigotních katolíků, kteří v poli za vesnicí budují nejvyšší sochu Ježíše na světě. Přijde tam ale k úrazu a po těžké nehodě musí podstoupit experimentální transplantaci obličeje. Z metalisty a satanisty se pro okolí stává něčím daleko horším: monstrem, které je třeba zapudit.

Bažina střední Evropy

Ani uznávaná polská režisérka Malgorzata Szumowska to nemá doma úplně jednoduché. Před třemi lety získala na Berlinale za film Tělo Stříbrného medvěda za režii a Tvář letos tamtéž vyhrála Velkou cenu poroty. Přesto s ní polské lifestylové magazíny pořád začínají rozhovor probíráním módy a její záliby v kožených křivácích, až pak možná dojde i na filmy. Autorka, která usiluje o sociální komentář, zabývá se otázkami národní identity nebo konfliktem víry a racionality, se ve svém nejnovějším filmu nebojí zobrazit Poláky jako do sebe zahleděný národ, který svou tvář definitivně ztratil. Nejsou v tom ovšem sami. Téma je platné pro celý prostor střední Evropy, která dodnes nezpracovala svoje dějinná traumata. I my jsme se ostatně stali přeborníky v umění vytěsňovat a odvracet se od všeho nepříjemného.

Z filmu Tvář|foto: Film Europe

Na rozdíl od svých generačních vrstevníků, jako je Kornél Mundruczó, který navazuje na maďarskou filmovou i literární tradici svým apokalyptickým viděním světa, nebo Rumun Cristian Mungiu, jehož vyprávění se vrství do složitých existenciálních dilemat, ale Szumowska svůj vhled do bohem opuštěné a ďáblem políbené komunity pojímá jako groteskní, černohumornou satiru.

Volejte exorcistu

Tvář se tím vzdáleně podobá třeba hororu Démon Marcina Wrony o jedné tradiční veselce na polském venkově, která se poněkud zvrhne. Szumowska ovšem sofistikovaně propojuje komedii s postupy, které odkazující na estetiku současných vztahových reality show, ale i YouTube videí nebo mockumentů. Úvodní scéna, v níž horda Poláků ve spodním prádle zápasí v takzvaném polonahém výprodeji o levné plazmové televize, vypadá jako z filmů Víta Klusáka a Filipa Remundy. Kvazidokumentární metoda se ale nevylučuje s výraznou vizuální stylizací. Szumowska pracuje s nápadnými hereckými typy a estetizuje jejich tělesné vady a nedostatky. Ve zpomalených záběrech sledujeme postavy v pohybu nebo při tanci. Spolu s prosvícením prostoru, uspořádáním interiérů a podbízivým soundtrackem působí některé scény jako videoklipy.

Z filmu Tvář|foto: Film Europe

Navazují na sebe navíc jen volně a tvoří poměrně uzavřené celky. O to víc vynikají precizní pointy a situační komika, jako třeba v případě opakujících se čím dál bizarnějších zpovědí. Když Jackova matka konečně vysloví podezření, že svého syna nepoznává, protože ho posedl ďábel, místní farář aka Jolanda katolických ultras ji neváhá upozornit, že pořadník na exorcistu je plný na rok dopředu. Jackův příběh se postupně mění ve freak show. Dobrovolně se zapojuje do stále obskurnějších aktivit a na lékařskou péči o svou novou tvář si vydělává pochybným teleshoppingem. Mezitím z darů místních farníků a nekonečných zdrojů polské levné pracovní síly pomalu, ale jistě povstává nový Kristus. Ano, mají ho většího než v Riu.

Z filmu Tvář|foto: Film Europe

U Szumowské je komično spojeno se stupňováním okamžiků trapnosti. Není to samozřejmě trapnost formanovská ani allenovská, ale souvisí s druhem voyeurismu, který uplatňujeme při sledování různých reality show. Její mimořádně efektivní metoda může působit povýšenecky, ale pro všechny chronické a ironické sledovače Farmářů, co hledají ženy a Pošty pro tebe je snadné identifikovat se s důvěrně známým typem obrazů jako s provinilou slastí a zároveň se nenechat hlouběji zasáhnout. Tvář proto velmi srozumitelně vypráví o vážných tématech tak, abychom se necítili moc špatně. Je jenom otázka, zda to v kontextu autorčiných ambicí stačí.