Kauza Kavanaugh: Kariéry mocných mužů neničí neprokazatelná obvinění, ale jejich vlastní hysterie

5. říjen 2018
Protest proti jmenování Bretta Kavanaugha soudcem nejvyššího soudu

Případ Bretta Kavanaugha, kandidáta na post v Nejvyšším soudu Spojených států amerických, necloumá jen tamní veřejností. I u nás vzbuzuje obavy. Zejména z toho, že při nařčení z těžko prokazatelných činů, které se měly udát před desetiletími, bude možné kohokoli legitimně odstřelit z kariérní dráhy. Naprosto zbytečná obava.

U nás během pár dní proslul sloupek Michala Viewegha, libujícího si v imaginárních časech, kdy mohl osahávat spolužačky proti jejich vůli. Kmetsky varuje, že se vytratí svoboda nakládat s druhými dle své libovůle. A není sám, kdo se třese při pomyšlení, že přijde o pohlavní nadvládu. Ta obava je přitom zastaralá už teď, kdy se vyslovuje. Dávno se to děje a čím víc se o tom bude mluvit, tím to budou mít sexuální predátoři složitější. Je to jen dobře. Namlouvání je jemné umění komunikace a bezskrupulózní hrubiánství do něj přirozeně nepatřilo ani v idealizovaném starém světě Vieweghova mládí.

Kavanaughova monstrózní veřejná kauza, kvůli které už se politici stihli i poprat, má ale jiné jádro. Spor se nevede o to, zda k bezstarostnému mládí patří, či nepatří sexuální násilí na vrstevnících. Řeší se, kdo pod přísahou lhal o traumatizujícím aktu – zda Kavanaugh, nebo Christine Blaseyová Fordová, kterou měl před šestatřiceti lety se spolužáky vtáhnout na pokoj, vrhnout se na ni a osahávat ji. Jeden z nich nemluví pravdu a vyšetřování pravděpodobně neprokáže, jak to tehdy bylo.

Brett Kavanaugh

Je jedno, co si kdo z nás o jeho vině či nevině či pravdivosti její výpovědi myslí na základě přesvědčení, zkušeností či sympatií k jednomu či druhému. Klíčový je kontext a průběh Kavanaughova případu.

Muž se skvělou pověstí a impozantní kariérou usiluje o jeden z nejklíčovějších postů v demokratické zemi. Není to nárokovatelná, ale volená funkce. Potvrzení do funkce Senátem obnáší mnoho subjektivně vnímaných hodnot demokratické společnosti. Patří mezi ně vyspělá morálka a čest kandidáta, jeho smysl pro fér jednání, diplomatické schopnosti. A schopnost obstát v mnohovrstevnatých obtížných situacích.

V tomto křtu ohněm Kavanaugh neobstál. Během několika líčení předvedl spektaktulární škálu emocionálních výlevů. Plakal, hromoval, urážel, křičel, pomlouval, vyhrožoval, vydíral. I kdyby byl nevinen, jednal jako člověk, který vypjatou situaci nedokáže unést. Toto emocionální tornádo má být budoucím členem Nejvyššího soudu? Kavanaugh tím neřekl nic o své vině či nevině, ale podal důkaz o své neschopnosti zastávat klíčovou funkci určenou pro nejznamenitější z nejznamenitějších. Odstřelil se sám.

Demokratické právo být volen neznamená nárok být zvolen. Pochybnosti o morální historii kandidáta nejsou opominutelné, jakkoliv je ta historie dlouhá. Stíny pochybností jsou součástí demokratické hry a může to být i nefér. Neschopnost jim dospěle čelit a pomoci pravdě vyjít najevo dává kandidátovi na vrcholnou veřejnou funkci mat.

Pro demokracii je to dobrá zpráva, byť by bylo Kavanaughovo obvinění křivé. Za prvé se hlasitě dává na vědomost, že nekonsensuální sexuální akt je nepřípustný. Za druhé, že čas jej nemaže a z autobiografie může vyhřeznout, kdykoli se to nejméně hodí. A co je nejdůležitější, dává najevo obětem, že je potřeba o tom mluvit, a čím dříve, tím lépe. Bez tichého odsudku společnosti, která už tyto případy nemůže přecházet mlčením.

Proč jde v kauze Bretta Kavanaugha nejen o možné hříchy z mládí, ale i o jeho morální profil? A jaké vlastnosti by měl mít zástupce jedné z nejdůležitějších institucí v USA? Poslechněte si, co si myslí Ivo Bystřičan.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Spustit audio
autor: Ivo Bystřičan