Kdo se bojí „kvót“. Proč je v našem zájmu, aby byly na hudebních festivalech a v popu slyšet ženy?

16. srpen 2018

Internet rozděluje debata o rovnoprávnosti pohlaví na hudebních festivalech. Spouštěčem je iniciativa Keychange, která se snaží otevřít pódia pro více hudebnic a hlavně otevřít oči dramaturgům. 118 festivalů se dobrovolně zavázalo, že do roku 2022 dosáhnou vyrovnaného zastoupení ženských a mužských účinkujících. Keychange leží v žaludku některým českým hudebním publicistům i promotérům, kteří si nepřipouštějí změnu. Přitom diverzita obohatí nás všechny o nové popové příběhy.

Stačí se podívat na čísla, abychom se přesvědčili o nerovnováze. Studie BBC ukázala, že na 14 největších festivalech v zemi hrálo za poslední dekádu 660 headlinerů, ale pouze 37 z nich byly ženy. Na dánském Roskilde zas letos vystoupila popová hvězda Dua Lipa jako jediná žena mezi 9 hlavními jmény. Server Pitchfork si všímá, že zastoupení mužů a žen v programech letošních hudebních festivalů od kalifornské Coachelly po barcelonský Primavera Sound se mírně zlepšuje, pořád je to ale 7 : 3.

K předsevzetí Keychange se přihlásily různorodé žánrové festivaly od „indie“ po vážnou hudbu. Islandská přehlídka nové hudby Iceland Airwaves ohlásila na listopad vyrovnaný line-up v čele s Fever Ray nebo americkou písničkářkou Soccer Mommy. „Potvrzuje to, že se ani nemusíte moc snažit – kolem je přece tolik inspirujících žen,“ řekl Will Larnach-Jones z týmu Iceland Airwaves pro deník New York Times.

Vystihl to nejpodstatnější na debatě o rovnoprávnějším zastoupení na festivalech: nejzajímavější i komerčně nejúspěšnější pop dnes dělají ženy, platí to i pro dobrodružnou experimentální scénu a „holky v kapele“ zas do zvadlého rocku přilily novou energii i témata. Přesně na tohle se snaží Keychange upozornit a dramaturgům doporučuje zamířit mimo zajeté koleje. Jít prozkoumávat žebříčky Billboardu, brouzdat po Bandcampu nebo si přečíst, co je nového – a nesázet na osvědčené rockery. Jde to, jen musíte chtít.

Na ostravských Colours jsou tradičně nejviditelnější zpěvačky, jako letos Grace Jones nebo před lety Björk a St. Vincent, nicméně k vyváženosti má festival daleko – letos na hlavním pódiu hráli ženy a muži v poměru 5 : 10. Colours z velkých domácích akcí přesto vycházejí nejlépe. Další české festivaly takového měřítka bude z tohoto hlediska lepší nepřepočítávat, ale pozoruhodné je, jak se o Keychange píše v tuzemských médiích.

Věcně shrnul debatu snad jen Martin Zoul pro web Artzóna, ostatní články cíleně podněcují vypjaté emoce. Komentátoři zaměňují dobrovolnou iniciativu za povinné „kvóty“ a debata se posouvá na úroveň diskuze pod články o migraci. Nejvytrvalejším odpůrcem je publicista Ondřej Bezr, ten to pojal jako svou misi a vyzdvihování ženské perspektivy kritizuje soustavně. V reportážích z barcelonské Primavery pro Lidové noviny se podivoval nad vysokým zastoupením žen a ptal se, zda festival „jede podle nějakých vlastních ‚kvót‘ pro poměr ‚genderového zastoupení‘ na pódiích“. Ve své glose pro Lidové noviny pak Bezr považuje iniciativu Keychange nejen za „nedemokratickou, ale zejména šovinistickou, sexistickou a urážlivou vůči ženám. Vůči všem těm talentovaným a vnitřně krásným ženám“. Kde se vůbec bere taková jistota muže o tom, co je urážlivé pro ženy? Nebylo by náhodou lepší si to poslechnout od nich?   

Ukazuje to rozdíl mezi tuzemskou a angloamerickou hudební publicistikou, která naopak změny podporuje, pomáhá je prosazovat a připravuje půdu pro debatu. Během minulého režimu nebyl feminismus téma, a proto má tato perspektiva u nás mnohem kratší tradici, a to nejen v kulturní publicistice. Do jisté míry je to generační věc. Na druhou stranu jsme se to za necelých 30 let už mohli naučit – a násilí se skrývá v jazyce, jak upozorňoval sociolog Pierre Bourdieu v Nadvládě mužů. Před lety jsme si mohli v Hospodářských novinách přečíst v recenzi alba Lemonade od Beyoncé, že „deska musí být dráždivě ‚exoticky černá‘, ale jen tolik, aby ji snesla každá americká žena v domácnosti“. Nedávno Deník uvedl písničkářku Joan Baez jako milenku Stevea Jobse a Boba Dylana, aniž by si všiml jejích vlastních uměleckých kvalit – poté, co byla redakce kritizovaná ze všech stran, titulek opravila. V hudebním časopise Headliner si zas recenzent při poslechu poslední desky Björk povzdechl: „A její akcent na feminismus mi samozřejmě jako muži taky není úplně po chuti.“ Jinde Bezr psal o zastoupení „něžného pohlaví“ a o comebacku americké femi-punkové kapely L7 před třemi lety reportoval, že už „nevypadají jako děvky z ulice, ale spíš pokročilé bordelmámy“. Bezr na jednu stranu vyzývá, ať s Keychange neurážíme ženy, na druhou stranu se toho dopouští ve svých článcích.

U některých domácích publicistů se dočteme, že jsou omezující biologické faktory. Nerovnosti v zastoupení mužů a žen – ať už v práci, nebo na hudebním trhu – jsou ale zakořeněny hluboko ve společnosti. Proto dávají smysl podpůrné iniciativy jako Keychange nebo projekt Turning the Tables, revidující historii popu, ve které spousta žen zapadla – nebyly tu totiž jenom Janis Joplin nebo Patti Smith. Dějiny psali muži a takové mezery je nutné vyplnit, jestli se chceme posunout dál. Prosazování diverzity ale skrývá jedno nebezpečí, jak upozorňuje americká publicistka Jes Skolnik ve svém článku pro stanici NPR. „Z identity a politiky se může stát značka. Kupte si tuhle věc od ženy, protože je to žena a vy také.“ Rovnost není jen o tom, že se otevře nový segment trhu a na festivaly začne chodit víc žen. Jakmile přestane být něco trendy, hrozí výprodej a odsunutí do zadních regálů.

Musela jsem o tom napsat. Hudba se v roce 2017 vrátila k lidem a pokládá otázky o tom, kdo jsme

Nadine Shah

V minulém roce nás hudba nutila přemýšlet, jestli patříme ve společnosti ke většině, nebo menšině, necháme se unášet názorovým středním proudem, nebo se krčíme někde na okraji. Identita se stala tématem číslo jedna, žánry se rozpouštěly a hudba se pevněji spojila s lidmi.

Svět se mění a pop s ním, odráží společenské změny a zároveň je jejich hybatelem. V 60. letech otřásli Anglií frackovští Rolling Stones, přinesli s sebou dříve nepoznanou energii jinošství, dravou sexualitu a revoluční protest proti nedotknutelné rodičovské generaci – a přispěli tak ke zrodu teenagera a populární hudby. Nahlodali status quo konzervativní společnosti, otřásli tradicemi a naznačili nový směr. Pop je ale progresivní kulturní síla a neustále se vyvíjí. Rolling Stones odstartovali společenské změny a před něčím podobným stojíme nyní. Rocková klišé se dávno vyčerpala a už jsme za posledních více jak padesát let tisíckrát slyšeli, jaké to je být frajerský drsňák střídající holky i zoufale zamilovaný kluk, který trpí – co kdybychom teď poslouchali o prožívání romantické lásky z druhé strany, o zkušenostech dospívajících teenagerek nebo o mateřství? Větší rozmanitost totiž hlavně obohatí hudbu samotnou o nové příběhy a vysvobodí nás tak ze stereotypních rolí, ve kterých je každému těsno. Iniciativy jako Keychange nemají rozdělovat, jenom přispět k tomu, abychom si víc rozuměli.

Proč má iniciativa Keychange za cíl spíš spojovat než rozdělovat hudební fanoušky i lidi z hudebního průmyslu? Poslechněte si rozhovor.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.