Kdo se bojí smrti. Fantasy román Nnedi Okorafor ukazuje odvrácenou stranu afrofuturismu

26. prosinec 2018
Obálka fantasy románu Kdo se bojí smrti

Etnická genocida, ženská obřízka nebo ekologická katastrofa na africkém kontinentu nejsou právě častými tématy fantastické literatury. Možná proto, že samy působí jako z jiného světa. Americko-nigerijské spisovatelce Nnedi Okorafor se ve vynikajícím afrofuturistickém románu Kdo se bojí smrti podařilo něco, co je samo o sobě obdivuhodné – propojit noční můry současné Afriky s vyprávěním o čarodějích, folklorní mystice a léčení světa pomocí příběhů.

„Chceme vytvořit světlé dítě,“ zněl titul článku v deníku Washington Post z roku 2004, který se zabýval organizovaným znásilňováním černošských žen arabskými vojáky během konfliktu v Dárfúru. Jediným cílem znásilnění bylo ponížit celou komunitu – nejen samotné oběti, ale celé vesnice, řídící se starými tradicemi považujícími oběti znásilnění za „nečisté“. „Světlé děti“, které byly většinou zplozeny při znásilnění, jsou také hrdiny románu Kdo se bojí smrti, jenž byl článkem z Washington Postu inspirován.

Děj se odehrává v zemi, která je nejspíš budoucí postapokalyptickou verzí Súdánu. Tu a tam se v ní totiž dá narazit na staré počítače a další zpola zničené technologie. Společnost se ale vrátila ke kmenovým zvyklostem a spíše než technologie se tu rozmáhají magické praktiky. Především tu ale zuří etnická válka mezi Okeky, kteří mají tmavší odstín pleti, a Nuruy, jejichž kůže je světlejší. Nuruové v konfliktu vyhrávají a jednou z jejich zbraní je právě organizované znásilňování. Okekové totiž znásilněnými ženami opovrhují a ještě více nenávidí ewu – míšence zplozené ze styku mezi Okeky a Nuruy. Mezi ně patří i hrdinka knihy, dívka jménem Onyesonwu, která má také čarodějné schopnosti.

Román Kdo se bojí smrti se někdy řadí mezi afrofuturistická díla. Na rozdíl od filmu Black Panther, který vyprávěl o hrdé africké zemi s vyspělými technologiemi, nás ale Nnedi Okorafor bere na odvrácenou stranu futuristické Afriky – do krajiny nejděsivějších sociálních problémů současné Afriky přenesených do budoucnosti, kdy bude éra globalizovaných informací dávno zapomenuta a obyvatelé kontinentu budou mít pocit, že celý svět je poušť, protože nikdy nic jiného neviděli.

Oceňovaný fantasy román Páté roční období nás zve do světa s neklidným srdcem z kamene

N.K. Jemisin - Páté roční období

„Začneme koncem světa, proč by ne? Ať to máme z krku a přesuneme se k zajímavějším věcem.“ Takhle začíná jeden z nejlepších fantasy románů, jaké letos v češtině vyšly, Páté roční období od N. K. Jemisinové. Mezi těmi zajímavějšími věcmi, o kterých příběh tří žen ve světě ohrožovaném zemětřeseními vypráví, jsou otázky vztahu k životnímu prostředí, utlačování menšin i problém toho, kdo má ve světě reálnou moc.

Spojení drastických problémů současné postkoloniální Afriky s fantasy plnou magie může působit podivně, pro někoho možná až nepatřičně. Nadpřirozeno v podání Okoraforové ale vychází z mýtů afrických kmenů a především z kmenového uvažování jako takového. Organizované znásilňování, kamenování nebo ženská obřízka, které kniha popisuje, vlastně naopak bez rituálního, magického rozměru ztrácí podstatnou část svého významu. Okoraforová je popisuje ve světě, kde kouzla jsou skutečná, takže dokáže lépe uchopit jejich iracionální stránku.

Kdo se bojí smrti je díky tomu také nezvyklá fantasy. Svým způsobem se podobá skvělé knize N. K. Jemisin Páté roční období, která také nedávno vyšla v českém překladu. Obě knihy vyprávějí o postkatastrofických společnostech, které upadly do krutých společenských poměrů diktovaných předsudky a kastovnictvím. Nevyprávějí o nadlidsky silných mužích, ale naopak o ženách, které jsou ve své společnosti opovrhované, ale zároveň vládnou nadpřirozenými silami přesahujícími schopnosti většiny ostatních postav. Jsou to emancipační příběhy, ale ze světa, který hlavní hrdinky nikdy nepřestane ponižovat, takže nakonec musejí obstát především samy před sebou. Vyprávějí také o společnostech založených na násilí a o tom, jak se hrdinky musejí samy naučit násilí používat a vyrovnat se s ním, protože bez něj nemají vůbec žádnou šanci přežít. V obou knihách je plno velice krutých výjevů, které jsou ale popisované s maximální empatií a citlivostí pro otřesný efekt násilných činů.

Na rozdíl od Jemisinové, jejíž kniha se odehrává v neurčité, vyprahlé krajině, se ale Okoraforové podařilo spojit vyprávění s velmi konkrétní kulturou a událostmi. Díky tomu působí snad ještě naléhavěji.

Více o nočních můrách Afriky, mytologickém pohledu na svět a ženách ve světě plném násilí si poslechněte v novém díle Ektoplasmy.