Kdy jste naposledy skákali v kaluži? Dětskou hravost, spontaneitu a úžas potřebují i dospělí

„Vždy stojí za to se zeptat, zda něco z mého dětství stále poutá mou pozornost.“ Během vyrůstání děti velmi rychle začnou chápat, že se něco smí a něco by se nemělo. Chtějí být přijímané rodiči i celým světem. Tak se podle toho začnou chovat. Někdy ale dojde k přílišnému svázání naší fantazie, potřeb a přání. Zapomeneme na to, jaké to je být dítětem. Dívat se na svět s úžasem, vidět ho barevný, zkoumat a blbnout. Když si budeme dětskou část upírat a nedovolovat, o mnohé se připravíme a třeba nás to dovede i do psychoterapie nebo nepříjemných stavů.

„Spontaneita je pro mne i odpovědnost. Otevřít se světu a umět reagovat adekvátně.“ Být stále někdy někde dítětem neznamená chovat se nezodpovědně. Ale proč by si dospělý člověk nemohl na ulici zpívat, skočit do kaluže nebo se usmát na kolemjdoucí? Co si o nás lidé ale pomyslí?! A není to jedno? Podle Michala Petra je člověk v jistém ohledu dospělý, když je mu jedno, co si o něm myslí jeho rodiče.

Poslechněte si celý rozhovor o vnitřním dítěti, spontaneitě a dospělosti.