Kdyby situacionisté měli Spotify. Návod a soundtrack k letnímu flausení po Praze

Burial do svého debutového EP South London Borroughs otiskl stopy jižního Londýna. Až úzkostlivě vystihl genia loci odvrácené strany velkoměsta, které si jako ryzí samotář idealizoval po vzoru dystopických vizí. Realitu společenského i městského ghetta rodné čtvrti Queensbridge zase na albu Illmatic ukázal newyorský rapper Nas. Pražské Jižní Město se dočkalo pocty v podobě kultovky Jižák od rapových pionýrů Manželé, po kterých skladbu převzali i PSH. Města jsou rozdělená jako mraveniště ulic a křižovatek, při procházkách se ale nemusíme orientovat jenom podle geografických map – můžeme takto načrtávat i mapy mentální, tedy neoficiální městské plány, za nimiž se skrývá osobní příběh. Se sluchátky v uších je kartografem každý a hranice čtvrtí nebo území jednotlivých míst oddělují pomlky mezi jednotlivými tracky.

Francouzský filosof Michel de Certau prosazoval myšlenku, že k pochopení vnitřního metabolismu města výrazně přispíváme my sami – chodci vymýšlejí městskému prostoru další a další významy. Ve Vynalézání každodennosti z roku 1996 psal o městě jako o kompilaci textů, ať to jsou nápisy na vozidlech městské dopravy nebo značení ulic a korporátní poezie billboardů. Proč by nemohlo jít o kompilaci songů na Spotify? De Certau tady navazoval na kritiku situacionistů v čele s Guy Debordem, kteří mluvili o veřejném prostoru svázaném reklamou jako o společnosti spektáklu. Kromě nejrůznějších technik, jak se bránit před všudypřítomnými billboardy, vynalezli situacionisté i techniku psychogeografie. Ta měla nejdůležitější účel – zabíjet nudu.

Psychogeografie je zábava, urbánní průzkum a taky kritika – v kontextu padesátých a šedesátých let namířená proti funkcionalismu a urbanismu. Dnes ji můžeme nasměrovat klidně proti developerským projektům zaplavujícím města, kde roste jeden monstrózní obchoďák za druhým, někdy i nepochopitelně hned vedle sebe. Návod je jednoduchý: při procházkách, které mnohdy nevedou na konkrétní místo, sledujeme předem zvolený geometrický tvar nebo algoritmus. A u toho samozřejmě dokumentujeme cestu pomocí jednotlivých songů v přehrávači. Dostáváme se tak po vzoru situacionistů do role městského flanéra, jak o něm píše Walter Benjamin na příkladech básní Charlese Baudelairea. Dnes bychom tomu neříkali flanérství, ale flausení. Cílem procházek je vytvořit mapy pohybu po městě a nevědomky propojit místa, kde se bavíme, kde pracujeme, kde bydlíme. Tím nejčastějším algoritmem je dvakrát doleva, jednou doprava a jednou vlevo.

Z filmu Kids|foto: AB Barrandov

Čtěte také

V případě redakce Radia Wave stačí vyjít z budovy Českého rozhlasu v Praze na ulici Římská, dát se doleva po Balbínově dolů, odbočit doprava nahoru po Vinohradské a na Italské doleva směrem k Riegrovým sadům. Hraje nám u toho track Felim blok od Huga Toxxxe, který dohraje přesně v okamžiku, kdy dorazíme do Riegráčů. Naše osobní hudební stopa se v ten moment překryje s náhodnými kolemjdoucími v parku.

Flausící bod č. 1 – Vodácký kanál v Tróji
50°06'46.5"N, 14°25'34.1"E

Vodácký kanál v Tróji, kde je možné pozorovat olympionika Vavřince Hradílka při tréninku (hergot, to je zajímavé), je nejlépe dostupný přímo ze Stromovky, případně z druhé strany po Trojském mostě. Je přesně uprostřed cyklostezky, což automaticky znamená spousty cyklistů, bruslařů i běžců. Flausení ale není tak nemožné, jak by se mohlo zdát – ve skutečnosti je zevlování na blízkých lavičkách o to lepší, o co se lidé kolem vás míhají rychleji. Doporučená hudba: Kurt Vile, Pretty Pimpin. Ale pozor – hledíš -li dlouho do Vltavy, vhlédne pak Vltava i do tebe.

Flausící bod č. 2 – Vyhlídka u zříceniny Baba
50°07'06.2"N, 14°23'23.2"E

Prostor kolem zříceniny Baba, která je v docházkové vzdálenosti od legendárního domu inženýra Severína, disponuje unikátním výhledem na ostrovní čističku odpadních vod, samotná existence vyhlídky ale ještě dobré flausící místo netvoří. To vzniká součtem několika zásadních motivů: mysteriozním lesem za zády, poklidnou obytnou čtvrtí po boku a bohnickými paneláky v dáli. Není nic lepšího, než z bezpečí flausícího stanoviště pozorovat místo, kde byste být nechtěli. Doporučená hudba: Prince Bopp – Bandit.

Flausící bod č. 3 – Železniční most na Výtoni
50°4'0.84"N, 14°24'47.88"E

Při procházce po náplavce u Palackého náměstí je jednomu hned jasné, že se něco změnilo. Atmosféru koncertů kapel z nezávislé scény tak trochu narušují obrovské čluny nebo pirátský maskot jedné značky vyrábějící rum, až si musíte po vzoru situacionistů přepisovat realitu a s atlantským trapem v uších představovat, že se na lodích plaví raději internetová hvězda Lil Yachty s červenými copy a záchranným kruhem na hlavě, jako ve videoklipu k virálnímu hitu One Night. Bezpečná zóna se ale nachází o kousek dál nad vodou, tedy na traverzách železničního mostu propojujícícho břehy Výtoně a Smíchova. Doporučujeme si flausení na mostě ještě pořádně užít, údajně vadí při plánované modernizaci trati. Pustit si můžete třeba Curtise Mayfielda a jeho Move on Up aka instantní bliss.

Flausící bod č. 4 – Skatepark Braník
50°1'49.836"N, 14°24'21.357"E
Mezi zahrádkářskou kolonií, tramvajovou tratí vedoucí do Modřan a cyklostezkou na Zbraslav leží jeden z nejstarších skateparků v Praze. Nejsou to jenom betonové překážky, do kterých jsou zapsaná devadesátá léta a z dnešního pohledu působí předpotopně, ale taky stín od vysokých bříz a rozsáhlý trávník, na němž rád flausí taky fotograf Jan Saudek s rodinou. K běhání, které je potřeba, abyste se na skejtu rozjeli na největší rádius v Praze, nebo pikniku doporučujeme poslouchat At the Drive-in a song Pattern Against User z nesmrtelné desky Relationship of Command.