Když GPS zabíjí: Důvěra k technologiím potřebuje hranice

03658675.jpeg
03658675.jpeg

Na webové verzi deníku The Guardian vyšel pozoruhodný text, který popisuje nepříjemné situace, do nichž se dostali řidiči příliš důvěřující své GPS navigaci. A protože kromě humorné záměny míst nebo států se pro některé z nich uposlechnutí sympatického strojového hlasu stalo osudným, má tenhle fenomén svůj název – „death by GPS“, tedy česky něco jako smrt kvůli autonavigaci. A kromě lítosti nad těmi, kteří se nechali zavést až na neexistující silnice a omylem až do tisíce mil vzdálených měst, se vynořuje obecnější otázka: nenecháváme se technologiemi ovládat až příliš?

A nemusí jít hned o tak zřejmé věci, jako je slepá víra v neomylnost navigací. Různé aplikace a přístroje totiž fungují a s lidskou psychikou pracují o dost subtilněji a nenápadněji. Sociální síť Foursquare, na které můžeme sdílet navštívená místa a podniky se svými přáteli, buduje kulturu, vypůjčím-li si termín publicisty Michala Kašpárka, choditněkamismu, až máme pocit, že sedět doma je něco špatného – a rádi dalších několik stovek v restauraci utratíme. Facebook i jiné platformy nás pečlivým výběrem příspěvků, které by se nám mohly líbit, udržují v názorových bublinách a podle některých kvůli rychlosti internetového světa a množství informačních kanálů ztrácíme schopnost hlubší reflexe přijímaného.

I přílišná důvěra k satelitům globálního polohovacího systému nakonec nevede jen k autům zapadlým v pískových bažinách tam, kde měla být silnice. New York Times citují výzkum Cornellovy univerzity, který dokládá, že když se necháme jen tak vést navigací, věnujeme výrazně menší pozornost svému okolí. Zajímavé jsou taky výsledky studie z Japonska, ve které dostaly tři skupiny úkol dostat se z bodu A do bodu B. A účastníci vybavení navigacemi ve svém výkonu za těmi, co šli podle paměti nebo měli papírovou mapu, značně propadli. GPS tak nejspíš obrušuje naši schopnost orientace v prostoru a schopnost si cestu zapamatovat.

Čtěte také

Aby nedošlo k omylu: tohle není (mockrát) vyvrácené žehrání nad hrozbou digitální demence, nebo dokonce zatracování technologií. Jenže právě proto, že prostoupily každý centimetr našich životů a přinesly tak hodně dobrého, by bylo chybou rezignovat na jejich kritickou reflexi. Protože pokud technologický determinismus platí a společenské pohyby jsou důsledkem technologického pokroku, mohli bychom se jinak připravit o možnost změny rozpoznat, a pokud budou špatné, včas zastavit. A teď mě omluvte, musím jít tenhle článek nasdílet na Twitter, Facebook i Snapchat.