Když lidé bez domova nejsou vítáni. Nepřátelská architektura problém neřeší, jen odsouvá z dohledu
Defenzivní neboli nepřátelská architektura má spoustu podob. Ve veřejném prostoru se můžeme setkat s různě ohýbanými lavičkami, bodáky na parapetech nebo třeba absencí pítek. Co je jejím cílem? A jak ovlivňuje chování každého z nás? O tom jsem se bavila se spoluzakladatelkou spolku Architekti bez hranic Karolínou Kripnerovou a publicistkou Alžbětou Medkovou, která se ve svých pracích veřejnému prostoru a urbanismu dlouhodobě věnuje.
„Veřejný prostor je prostor ve městech, který by měl patřit všem,“ vysvětluje Alžběta Medková. Ohrožuje ho podle ní privatizace, jejíž součástí může být právě zmiňovaná nepřátelská architektura. V praxi to pak vypadá tak, že z míst, která by měla být přístupná všem, kde by měli být všichni rovnocenní, jsou některé minoritní skupiny vylučovány. Může jít o vyloučení formou fyzických zábran, ale též skrz absenci odpočívadel, pítek apod.
Karolína Kripnerová zmiňuje dva nejčastější typy nepřátelské architektury: „Jsou to různé formy nebo proměny laviček ve veřejném prostoru. Tím druhým příkladem jsou bodáky, kterými jsou osazovány třeba parapety oken,“ říká. Proměněné lavičky mohou mít různé podoby – nejčastěji se jednotlivá místa oddělují opěradly na ruce, což může na první pohled působit jako faktor přispívající ke komfortu. Pravou podstatou takových opěradel je ale většinou pravý opak, a to znemožnění polehávání.
„Chtěla bych dodat, že se ta nehostinná architektura netýká jen lidí bez domova. To je nejčastěji uváděný příklad. Týká se to i etnických menšin – u nás především Romů. Týká se to ale velmi často i dětí a mladistvých,“ vysvětluje Medková.
Podle Kripnerové jde o politické a především celospolečenské téma. „Kdybychom si jako společnost uvědomili, že investice do prevence je mnohem účinnější a ve svém důsledku i levnější, tak by to byl benefit pro všechny,“ dodává Kripnerová. Odstraňování sociálně slabších jedinců z veřejného prostoru nic neřeší. Je nutné přicházet s možnostmi, jak zlepšit jejich životní situaci, nikoli předstírat, že se nás to netýká.
Co může každý jedinec udělat proti takovým opatřením? Co spadá pod prevenci bezdomovectví? A od kdy jsou tady s námi snahy vytlačovat určité skupiny lidí z veřejného prostoru? Poslechněte si celý příspěvek.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.