Když na psychoterapii přijde Bůh. Zkoumání hranic mezi spiritualitou a psychoterapií

Přiměla vás vaše duchovní zkušenost přehodnotit vztah, validitu a paradigma západního systému psychodiagnostiky a příčiny duševních obtíží a onemocnění?

Ano, vytvořil jsem si vlastní diagnostický přístup. Po druhé světové válce nabrala západní psychologie objektivně vědecký směr, který vedl až k extrémům. Behaviorismus se soustředil na pozorování chování, protože to je objektivní a měřitelné, zatímco introspekce byla zavržena. Tento přístup se odráží i v dnešní diagnostice, je popsáno několik stovek duševních poruch na základě pozorovatelných vnějších symptomů.

Nicméně, mnoho psychoterapeutických přístupů jde do nitra a pojmenovává vnitřní procesy a fenomény. Po 20 letech jsem si všiml, že různé vnější symptomy mohou mít společné hluboké příčiny. Tyto příčiny nejsou vždy měřitelné, ale ukazují, že není tolik různých příčin duševních problémů, jak se zdá. Je zajímavé, že psychiatři používají jen několik málo typů léků, což naznačuje, že skutečné příčiny nejsou ve vnějších symptomech, ale někde jinde. Takže dvacet lidí s různými diagnózami může odejít s jedním typem léku, což potvrzuje, že příčiny jsou vnitřní a ne ve vnějších projevech.

Co je cílem psychoterapie a případě spirituality?

Z pohledu mých zkušeností většina klientů, kteří přicházejí do psychoterapie, má jednoduché cíle. Například zbavit se symptomů, které je trápí, jako jsou úzkosti, strachy nebo deprese. Cílem je tedy odstranit konkrétní problémy, které je přivedly.

Čtěte také

Láska je silnější než smrt. O naději v těžké době, o psychoterapii a spiritualitě

Může být cílem může být, aby se lidé cítili lépe?

Lze to tak říct. Je to však velmi široký pojem. S klientem bych si cíle definoval přesněji, protože se na začátku vždy bavíme o tom, co má být cílem, abychom oba, klient i já, měli jasno, kam směřujeme. Cítit se lépe je těžko uchopitelné, takže s tím bych se nespokojil úplně.

Končí někdy psychoterapeutický proces? Existuje něco jako plně integrovaná zralá osobnost?

Dobrá otázka. Můžeme se bavit o tom, kde končí psychoterapie a začíná osobní nebo spirituální rozvoj. Záleží na klientovi, kdy usoudí, že mě nepotřebuje. Obvykle je to, když se nejhorší symptomy zmírní natolik, že může fungovat nebo si s nimi poradí sám bez mé podpory.

Jak pojímáte nejasnou hranici mezi psychoterapií a duchovním, spirituálním životem?

Možná moje terapeutické cíle jsou přízemní. Jak jsem naznačil, soustředím se na to, abych klientům pomohl zbavit se symptomů. Co je vlastně cílem spirituality? To je otázka. Spiritualita směřuje k něčemu, co nás přesahuje, pomáhá nám najít nebo dát smysl našemu životu. Tato témata řeší některé psychoterapeutické přístupy, jako například logoterapie, ale běžně to mým cílem není. S klienty to řeším jen výjimečně, když se z řešení palčivých problémů dostáváme spíše k seberozvoji a směřování.

A tedy ta hranice?

Není ostrá. Psychoterapie je cílená na zbavení se nepříjemných zátěží, zatímco spiritualita je více o nalezení nějakého přesahu.

Nemyslíte si, že dobrá psychoterapie vede člověka do hloubi sebe sama, kde najde něco duchovního?

Svým způsobem ano. To, co jste naznačil, musím potvrdit. Lidé, kteří přicházejí do terapie, často dospěli k tomu, že část problémů je uvnitř nich. Vracíme se až do dětství, kde se budují základy osobnosti i problémů. Tento ponor do sebe a introspekce může vést k vhledům s duchovním rozměrem. Ale pouze pět procent klientů dosáhne této fáze. Většina se zbaví deprese, úzkosti nebo vyřeší vztahový problém a tím je terapie úspěšně ukončena.

Čtěte také

Tělo se léčí samo, umí to i duše. Proč a jak funguje psychoterapie?

Lze prožít naplněný a spokojený život bez spirituality nebo bez spirituální péče?

Zajímavá otázka. Spiritualita je něco jiného než náboženství. Mám rád termín sekulární spiritualita nebo sekulární buddhismus, což je trend odnáboženštit spiritualitu a udělat ji srozumitelnou pro současného racionálně smýšlejícího člověka. Psychologie možná směřuje tímto směrem, výzkum meditace a psychedelik se dostává do těchto úrovní. Jestli je budeme nazývat spirituálními nebo transpersonálními, to se uvidí. Někdo by vůbec nepomyslel na to, že má něco společného se spiritualitou, a přesto by někdo jiný to tak označil. Pokud se bavíme o smyslu života nebo naplněnosti, řekl bych, že to je spirituální oblast. Takže naplněný život bez toho? Řekl bych, že ne. Ale to neznamená, že člověk, který má naplněný život, by si myslel, že je spirituálně zaměřený.

Proč se spiritualita někomu otevře přirozeně, někdo ji prorazí psychedeliky a někomu v životě vůbec?

To je také zajímavá otázka, ale přiznám se, že na ni nemám odpověď. Mohu jen potvrdit, co říkáte. Někoho transpersonální dimenze oslovuje už odmalička, někdo se k ní nikdy nedostane a zemře, aniž by se s ní setkal. U někoho se to objeví ve středním věku. Kdybychom se na to dívali vývojově, očekávali bychom, že člověk přirozeně dozraje k zájmu o tyto transpersonální věci ve středním věku. Nejdříve si budujeme své já, zjistíme, kdo jsme, etablovat se ve světě vztahů, práce, vytvořit si rodinu a zajistit základní potřeby. Když máme tyto potřeby naplněné, může přijít krize středního věku, kdy se ptáme na smysl života. Praxe je však jiná, jak jste řekl. Proč to tak je, nevím. Některé spirituální přístupy by to vysvětlily karmicky, že si někdo přináší předpoklady z minulých životů, ale z pohledu vědy na to odpověď nemám.

Poslechněte si celý rozhovor o psychoterapii a spiritualitě.