Když toho mám dost, myslím na lidi, kteří tohle štěstí nemají. Jiří zůstal sám s dvěma malými syny
„Když Marika umřela, nemohl jsem se do ničeho nastartovat, do práce ani do výletů s kluky. Pomohlo mi vědomí, že musíme fungovat dál, aby se kluci nestali obětí vlastního neštěstí,“ říká Jiří Kuča, který v létě ovdověl a teď vychovává dva malé syny. „Ta díra je obrovská, ale jsou tu děti. Život jede dál.“
„Na začátku jsem byl úplně ztracený. Člověk vůbec neví, co si má počít. Jsem vlastně ztracený doteď, to k tomu prostě patří. Vždycky je ale nějaké světlo. Kluci jsou to první a poslední, co mě zajímá. A ono se to pomaličku hojí,“ říká Jiří. „Pokud dětem nedáte maximum, tak to odnesou.“
„Večer je u nás chaos. Je neuklizeno, kluci tam běhají a já bývám nevrlý. Je potřeba se zastavit a být vděčný, že tu jsem s nimi. Protože někdo to štěstí prostě nemá,“ vysvětluje Jiří. „Když na kluky křičím, večer se při mazlení omluvím. Teď už asi měsíc a půl máme pravidlo, že nekřičím vůbec, jen mluvím o tom, že už je toho fakt moc. Výborně to funguje.“
„Někdy mám volno. Říkám si, že odjedu pryč, a pak nevím, co s časem. Byli jsme s Maričkou 22 let a já potřebuju všechno sdílet. Kdybych to mohl zažít znovu, víc bych s ní mluvil, víc bych se objímal, miloval bych hlouběji,“ přemýšlí.
„Konec byl v radosti ve smíchu. Dva týdny před smrtí jsme tančili.“ Poslechněte si Houpačky s Jiřím Kučou.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
