Když víra zmizí z očí: co se děje po propuštění z vězení
Odsouzení ve vězení často hledají cestu k víře i církvím. Po návratu na svobodu ale většina z organizovaných struktur mizí. Podle penitenciárního sociologa ze Západočeské univerzity v Plzní Lukáše Dirgy to neznamená, že by jejich spiritualita byla falešná — spíš se stává neviditelnou.
Penitenciární sociolog Lukáš Dirga ve svém výzkumu popisuje takzvanou neviditelnou postvězeňskou religiozitu. Odsouzení jsou během výkonu trestu často aktivní v náboženských programech a obracejí se na kaplany s prosbou o kontakt na církevní komunity mimo vězení. „Ukazuje se ale, že jen mizivá část z nich se nakonec do těchto struktur skutečně zapojí,“ říká.
Právě tenhle rozpor podle něj nelze jednoduše vysvětlit tím, že by jejich víra byla neupřímná. „Často jsem narážel na argument, že pokud se po propuštění nestanou členy církve, je to důkaz její povrchnosti. To ale neodpovídá tomu, co vidím ve výzkumu,“ dodává.
Dirga proto sahá po inspiraci u sociologa Thomase Luckmanna a jeho konceptu neviditelného náboženství. Ten ukazuje, že víra nemusí mizet s odchodem z institucionálních struktur — může se jen přesouvat do méně viditelných podob.
„U propuštěných vězňů to může do jisté míry fungovat podobně. Nevidíme je v církvích, ale to neznamená, že víra zmizela — jen se odehrává jinde,“ uzavírá Dirga.
Hraje roli i zklamání z představ o duchovním životě? Proč se někteří bývalí vězni ve farnostech cítí, že tam nepatří? A přehlížejí církve tuto skupinu vědomě, nebo spíš bezděčně? Odpovědi na nejen tyto otázky se dozvíte v nejnovějším dílu Hergot!u.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
