Když zlo přichází z Beneluxu, tančí Alkerdeel na hrobech

3. březen 2021

Modeláři

Holandští Dodecahedron dokázali extrémní metal obohatit o temnotu, o jaké se většině kapel jen zdá. Jejich desky generovaly neprostupné zvukové bariéry, po smrti vokalisty Michiela Eikenaara se ale rozhodli skončit – a z prachu povstali Autarkh. Nová kapela sdružená kolem kytaristy Michela Nienhuise na Dodecahedron rozhodně navazuje, zároveň ale nevyznívá tak nihilisticky. Více zpěvných pasáží i poněkud retro elektroniky udělá své.

Co by z působiště Autarkh kamenem dohodil, tvoří i Alkerdeel – belgičtí doomblackoví špinavci, kteří se po několika letech vrátili s albem Slonk. To zaujme už typicky minimalistickým pojetím grafiky, které na první dobrou vůbec neevokuje míru hnusu, jaká se z jejich alb řine. Pokud však po chvíli nevzdáte boj s hnilobnou mizérií, čekají vás i nečekaná psychedelická zákoutí, jaká Alkerdeel vyčleňují z řady kapel, které si sice tlející hudbu oblíbily, ale jinak nevědí, jak s ní naložit.

Alkerdeel - Zop

Zpátky do Holandska nás pak zavedou Asphyx se svou již jubilejní desátou řadovou deskou, kterou tentokrát pojmenovali Necroceros. Kapela sdružená okolo legendárního frontmana Martina Van Drunena, který působil taky v Pestilence nebo Hail of Bullets, produkuje čistokrevný death metal té nejvyšší úrovně a laťku dál drží hodně vysoko i po částečné obměně sestavy. I tady je cítit špinavý odér, který dodává přísným riffům a rytmice potřebnou atmosféru a náladu bitevního pole, což je u Asphyx letitý a prověřený trademark.

Patří do tvrdé hudby pastelové barvy? A která legenda si to na pódium Brutal Assaultu štrádovala s pivem v každé ruce?

autoři: Banán , Viktor Palák