Klára Vlasáková: Omezování interrupcí se dotýká všech. Feminismus potřebujeme víc než kdy jindy

Československo legalizovalo interrupce již v roce 1957. Zákon stanovoval, že těhotenství jde přerušit pouze se souhlasem těhotné ženy a po předchozím povolení. Toto přerušení mohlo být provedeno pouze v lůžkovém zdravotnickém zařízení a o povolení rozhodovala komise k tomu zřízená.

Čtěte také

„Problém je v strachu, který formuje rozhodování doktorů.“ Polsko a Slovensko debatují o interrupcích

Komise toto povolení mohla udělit jen ze zdravotních důvodů nebo „jiných důvodů zvláštního zřetele hodných“. V praxi se jednalo především o nedostatečné sociální podmínky, rodiny se třemi a více dětmi nebo nemanželský původ dítěte. Zákon byl na svou dobu značně pokrokový a socioložka Kateřina Lišková v rozhovoru pro Salon Práva uvádí, že komise povolovaly až 95 procent žádostí.

Připomeňme, že třeba ve Velké Británii byly interrupce legalizovány v roce 1967, ve Francii až v roce 1975. Ačkoli bylo Československo oproti jiným zemím napřed, malé části žádostí přesto komise nevyhověly.

Unikátní výzkum

Čtěte také

Kamila Pešeková: Slovenská (ne)debata o interrupcích

Od počátku 70. let pak probíhal v Československu dlouhodobý výzkum, který sledoval vývoj „nechtěných dětí“ a porovnával je s těmi, které se narodily do rodin, jež si dítě přály. Výzkumníci mimo jiné zjistili, že nechtěná těhotenství provází více komplikací. Inteligence byla u chtěných i nechtěných dětí v podstatě rovnocenná, ale děti z nechtěných těhotenství měly větší potíže ve škole a jejich matky je popisovaly často jako problémové. Tyto děti na druhou stranu vnímaly své matky jako někoho, kdo o ně neprojevuje dostatečný zájem. Zároveň měly nechtěné děti v pozdějších letech větší potíže s alkoholem nebo drogami než děti chtěné.

Studie tak ukázala, že děti, které se rodí matkám, jež by preferovaly umělé přerušení těhotenství, nemají často dobré zázemí ani příliš vysoké šance na optimální vývoj.

Chtělo by se říct, že dnes máme dostatečně dat na to, aby bylo možné říct, že interrupce je dozajista složité rozhodnutí, do kterého by však nemělo být ženě zasahováno.

Jsme v bezpečí?

No dobře, může někdo namítnout, takové omezení se může stát v Americe nebo v Polsku, kde má náboženství důležitější úlohu než v Česku. Pocit, že tady jsme v „bezpečí“, je ale klamný. Jak ukazuje letité úspěšné tažení katolické organizace Hnutí Pro život, sympatie veřejnosti si jde získávat i nenápadnými způsoby.

Organizace se celé roky zaštiťovala tím, že chce jen pomáhat ženám ve složité situaci a že přece nikoho nesoudí. Teprve kruté výroky ohledně znásilněných žen na Ukrajině, kterým hnutí doporučovalo namísto postkoitální antikoncepce houkadla nebo pepřáky, otevřely řadě jejich podporovatelů oči.

Klára Vlasáková|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

Je jen těžko uvěřitelné, že se toto všechno děje v roce 2022. Namísto prázdného blábolení, co asi tak ženy potřebují, je nutné naslouchat jejich příběhům – těch, co interrupci podstoupily, těch, které o ni stojí, i těch, které si přerušením těhotenství nejsou jisté. Největším spojencem je při tom feminismus, který – překvapení, překvapení – potřebujeme víc než kdy jindy.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka