Kniha Jíst zvířata je o vegetariánství jako snaze změnit lidské stravování a zachránit svět

03437903.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03437903.jpeg

Jonathana Safrana Foera dost možná znáte díky jeho povedeným románům Naprosto osvětleno a Příšerně nahlas a k nevíře blízko. Jenže životní dráha úspěšného autora se zhoupla nečekaným směrem. Napsal totiž text, který žánrově spadá do škatulky literatura faktu. Jde o knihu Jíst zvířata o potravinovém průmyslu, konkrétně o výrobě masných výrobků.

Foer rozhodně není militantní vegetarián. Sám říká, že k masu necítí odpor. V jednom rozhovoru dokonce přiznal, že v některých situacích má na maso chuť, ale racionálně se rozhodl ho nejíst. Žil si bezstarostně jako všežravec do doby, než otěhotněla jeho partnerka. S tím souviselo velké dilema, které bylo třeba rozlousknout: bude jejich dítě jíst maso, nebo ne? Proč by ho vlastně mělo jíst? Právě snaha udělat co nejinformovanější rozhodnutí ho vedla k tomu, aby strávil tři roky studiem tohoto tématu.

Foer sesbíral opravdu obdivuhodné množství nejrůznějších statistik, analýz a rozhovorů. Dokonce šel tak daleko, že se vloupal na drůbeží farmu, aby se na vlastní oči přesvědčil, v jakých podmínkách zvířata vlastně žijí. O masovém chovu zvířat se veřejně příliš nemluví – asi z pochopitelných důvodů. Zvířata jsou totiž chována v otřesných podmínkách. V knize například najdeme dvojstránku, na které je vytištěný obdélník o velikosti 430 cm2 – ten představuje prostor, který připadá na jednu nosnou slepici ve velkochovu. Pro představu: je to tak malý prostor, že se zvíře může jen velice těžko pohnout, natož třeba otočit.

Drůbež chovaná ve velkochovech jsou jakási genetická monstra, která nejsou schopná se rozmnožovat, nikdy v životě neviděla denní světlo (v chovných halách se urychluje jejich růst i tím, že se jim uměle zkracuje noc jen na několik hodin). Slepice se pak zabíjejí ve věku pouhých 42 dní. Z pochopitelných důvodů jsou taková zvířata náchylná k nemocem. Aby se tomu předcházelo, velkochovatelé dopují kuřata preventivně velkým množstvím antibiotik. Takže to není ani tak vaše obvodní doktorka, ale spíš velkochovatelé, kdo může za to, že bakterie jsou čím dál víc rezistentní vůči konvenčním antibiotikům.

03437899.jpeg

Tyto a mnohé další argumenty Foer využívá k tomu, aby obhájil tezi, že by lidé měli přestat kupovat maso pocházející z velkochovů (v USA je to 99 % prodávaného masa). Navrhuje jíst jen maso z farem, kde se ke zvířatům chovají šetrně a nechávají je normálně žít, nebo maso přestat konzumovat úplně.

Je ironií, že jeden z farmářů, kterého Foer popisuje jako „nejlepšího ze špatných“ chovatelů, byl těsně před vydáním knihy donucen opustit svou pozici ve vedení chovu a od dalších aktivit farmy se distancuje. Ač kniha po celou dobu vehementně a břitce tepe do zažitých způsobů produkce masných výrobků, ve finále se dozvídáme, že jíst maso vlastně až tak špatné není, pokud jsou dobytek a drůbež chovány a poraženy humánním způsobem. Jenže může dlouhodobě existovat něco jako humánní chov? Foer se domnívá, že ano.

To ale ignoruje fakt, že na světě je v současné době potřeba nasytit přes 7 miliard hladových lidí. Jeden z velkochovatelů v knize tvrdí, že změna metody výroby masa je fikce: „Když od vysokoprodukčních farem upustíme, možná že budou mít zvířata lepší život, a možná to dokonce pomůže životnímu prostředí, ale já se nechci ocitnout v Číně roku 1918. Mluvíme tu o hladovějících lidech, probůh. Můžete samozřejmě namítnout, že by stačilo, kdyby lidi jedli míň masa, ale já mám pro vás novinku: lidi nechtějí jíst míň masa.“

03437897.jpeg

Foer si musí uvědomovat, že cesta ven z kolotoče masného průmyslu je velmi náročná a současně v situaci stále rostoucí poptávky po mase je jen těžko dosažitelná. Je škoda, že ačkoli autor disponoval explozivním obsahem, neudržel nesmlouvavě kritickou pozici na celé ploše knihy. Radikální tón v jejím závěru nahrazuje spíš tónem idealistickým a smířlivým. Jako by byl ve finále komerční úspěch knihy důležitější než snaha změnit status quo.