Kniha Niny Špitálníkové o životě v KLDR je trochu jako včerejší pizza. Mohla by být super, ale není

1. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nina Špitálníková - Svědectví o životě v KLDR

Kniha sedmi rozhovorů s lidmi, kteří utekli ze Severní Koreje, s názvem Svědectví o životě v KLDR obdržela nedávno ocenění Magnesia Litera za publicistiku. Titul Niny Špitálníkové vévodí různým žebříčkům, audioverze lámala na stanici Český rozhlas Plus rekordy v poslechovosti. Jde zřejmě o jeden z vrcholů české knižní publicistiky poslední doby. Přesto má čtenář pocit, že konzumuje vychladlé luxusní exotické jídlo z polystyrenové krabičky.

Z informací, které o životě v Korejské lidově demokratické republice máme, je zjevné, že jde o nemilosrdnou a zvrácenou diktaturu, ve které lidský život nic neznamená, která je rozdělena přísným kastovním systémem a za jejíž každodenní realitu by se nemusel stydět sequel Orwellova 1984. Dozvědět se o KLDR cokoli navíc je nesmírně zajímavé.

V Česku máme to štěstí, že máme Ninu Špitálníkovou – čtyřiatřicetiletou koreanistku a spisovatelku, která jak tvrdí přebal její knihy, absolvovala jako první žena ze Západu stáž na Kim Il-songově univerzitě v Pchjongjangu. Když spojí svoje znalosti prostředí, které má z první ruky, s pečlivě vybranými zpovídanými uprchlíky, měla by vzniknout dechberoucí kniha nabitá fakty i intimní každodenností, která čtenáře položí na lopatky. Bohužel tohle se vůbec nestalo.

Ne, že by rozhovory, které Špitálníková do knihy vybrala a zařadila, nebyly zajímavé. A pozoruhodný je i příběh, který za oním výběrem stojí – autorka pořídila rozhovory se skoro osmi desítkami lidí. Sympaticky se rozhodla vyhnout bulvarizaci, senzacím a těm nejpříšernějším a nejbrutálnějším zkušenostem a zaměřila se na každodennost – na práci, studium, manželství, rodičovství, dospívání, zdánlivě obyčejné touhy. Důležitým editorem jejích materiálů byla taky obava o bezpečnost uprchlíků a jejich rodin.

V Severní Koreji platí za útěk třígenerační trest a Špitálníková sama přiznává, že mnoho zajímavých příběhů nepoužila prostě proto, že by z nich mohlo jít poznat, kdo je vypráví nebo kdo o útěku věděl. I přesto osobními rozhovory neustále prosakuje hlad, lágry, všudypřítomný strach, šikana, donášení, existenční nedůvěra v nejbližší rodinu, strašlivá povinná desetiletá vojenská služba a další věci.

Čtěte také

Jenže bychom chtěli číst víc. To, co dělá publicistickou literaturu dobrou literaturou, je kontext, vhled a do velké míry i osobnost toho, kdo nám fakta servíruje. To, že se publicista na jemu známé téma umí podívat tak, že i čtenář díky této optice skutečně něco vidí. Jenže to, co skvěle ovládají polští následovníci reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (někteří z nich jsou mimochodem vrstevníci Niny Špitálníkové),nebo co dokáže například Slovák Tomáš Forró, v Česku zřejmě pořád nikdo moc neumí.

Špitálníková říká, že při psaní knihy vzniklo „strašně moc“ poznámek pod čarou – kontextů, doplnění. Ve finále jich ke smůle čtenářů zůstalo sedmnáct. Jsou zajímavé a důležité, zůstávají ale utopené v zápatí stránek pod čarou, a nutí tak vlastně soustředěný text přerušovat, odskakovat si od něj někam dolů a zase se vracet, což je pro pojetí knihy příznačné. Autorka se někdy na chvilku bezděčně stane tou reportérkou, kterou by si tenhle obsah zasloužil, vždycky ale z téhle pozice rychle uteče. A je zase jen pozorovatelkou z kavárny, která přes tlumočníka klade otázky, které následně ve formě rozhovoru s odpověďmi přepíše včetně scénických poznámek v závorkách o tom, jestli se zpovídaní smějí nebo jestli brečí.

Svědectví o životě v KLDR je pořád zajímavou a výjimečnou knihou, která dost vypovídá. Navzdory tomu, že na rozhovorech autorka pracovala roky, působí výsledek uspěchaně a tak nějak jako špatně natočený film. Na literu za publicistiku roku 2020 to ale stačí, stejně jako na velkou veřejnou pozornost. To je na jednu stranu dobře, lidé živořící v KLDR si pozornost zaslouží. Ale jestli bude autorka psát dál, zaslouží si téma i čtenáři, aby se tolik nespolehla jen na tragédii uvnitř slov a napříště od sebe chtěla víc.

Svědectví o životě v KLDR by měla být dechberoucí kniha. Bohužel není. Poslechněte si recenzi Michaely Sladké.

Spustit audio