Knižní Zaklínač řeší xenofobii, ekologii i menstruaci. S ironií, kterou byste v Pánovi prstenů nenašli

Naši hosté, publicisté Boris Hokr a Antonín Tesař, četli Sapkowského příběhy o Zaklínači hned poté, co vyšly česky, tedy v roce 1992. „V našem prostředí tehdy fantastika nezajímala nikoho jiného než čtenáře fantastiky. Tam si to ale okamžitě získalo kultovní status,“ říká Boris Hokr a dodává, že Sapkowski do Česka přinesl impuls, který oživil tuzemskou fantasy. „Mám kamaráda, který je zasloužilý pán jeskyně. S kamarády se prý hádal, jestli je lepší Sapkowski nebo Tolkien. Svědčí to o tom, že Zaklínač byl u nás mega úspěšná, rezonující záležitost,“ přidává se Tesař. Celebrity death match mezi Tolkienem a Sapkowským by prý vyhrál druhý z nich. Nejen proto, že do Česka jezdil na fanouškovské cony, ale také pro svou ironii, kterou čeští čtenáři milovali.

Logo|foto:Český rozhlas

„Co obzvlášť promlouvalo k českému publiku, byl ironický, sebeshazující přístup k žánru, který naopak v Tolkienově nebo Howardově podání má megalomanské, monumentální rozměry a bere se hrozně vážně,“ myslí si o Zaklínači Antonín Tesař a Boris Hokr hned připomíná otrlého trpaslíka se silným moravským přízvukem, Yarpena Zigrina, jehož přisprostlou mluvu jsme prý ve studiu nemohli citovat. Ale i Yarpen se uměl vyjádřit tak, že to čtenáře dojímalo. „Poněváč já, Yarpen Zigrin, zbabělec, zrádca a odpadlík, tvrdím, že sa už mosíme přestat navzájem zabíjat. Tvrdím, že mosíme žít. Žít tak, abysme pozdějc nemoseli nikoho prosit o odpuštění,“ říká trpaslík v Krvi elfů, prvním díle Sapkowského ságy. Věty, které věčně přiopilý Yarpen hrdě pronese směrem k Ciri, svědčí o tom, že Zaklínač přes svou lásku k ironii řeší velká témata, od xenofobie po ekologii. A dá se číst na mnoho způsobů. „Jedna známá mi říkala, že čte Sapkowského ságu jako potýkání se s rodičovstvím. Všechny postavy, ať už je to Geralt, Yenefer nebo Ciri, vytváří nový model rodiny, která se ve věku snaží vytvořit něco, co přetrvá,“ říká Boris Hokr.