Kola hitparád se točí dál. Stroj na hity je fascinující kniha o současném popu

3. srpen 2017
03570347.jpeg

Americký novinář John Seabrook se v knize Stroj na hity vydává pod povrch trháků z popových hitparád. Za volantem chaotického a kompetitivního světa hudebního průmyslu překvapivě nachází hrstku skandinávských producentů, kteří mají na svědomí drtivou většinu současných hitů. Jména jako Max Martin nebo Stargate přitom zná jen hrstka lidí.

Máte pocit, že všechny popové hity, které chrlí rádia, zní vlastně víceméně stejně? Jsou to perfektní červíci do uší, kterým nelze nepodlehnout, obzvláště pokud je slyšíte pětkrát denně. Vlastně to není tak úplně zdání, současný střední proud je posedlý uniformním zvukem, který do sebe vstřebal klasický pop-rock, hip hop, r’n’b i elektronickou hudbu. Navíc za ním stojí hrstka producentů, kteří překvapivě pochází ze Švédska a Norska. Podobu moderního popu určují už od začátku 90. let jména jako Denniz PoP, Max Martin nebo Stargate, ale na rozdíl od jejich hvězdných klientů zůstávají v anonymitě. Kniha Stroj na hity amerického publicisty John Seabrooka, která vyšla v českém překladu, dává šanci nahlédnout za oponu současného popu.

Novinář John Seabrook vždycky poslouchal klasický rock, miluje Pink Floyd a Boba Dylana, ale když před pár lety začal vozit do školy svého syna, musel kvůli němu v autě přeladit na stanici hrající současné hity. Čekal cokoliv, ale rozhodně ne to, že se mu otevře fascinující svět popových trháků, který ho i jako čerstvého padesátníka zcela pohltil. Kniha Stroj na hity je pokusem publicisty z amerického časopisu New Yorker udělat si pořádek v tom, jak dnes funguje hudební mainstream. Jak se z nějaké písně stane hit? Proč je tento interpret hvězdou, a druhý ne? Entuziasmem, s nímž Seabrook rozkrývá soukolí hitové továrny i záhady žebříčkových úspěchů, se snadno nakazí i čtenář, kterému je současný pop naprosto vzdálený.

John Seabrook – Stroj na hity

Hutné dějiny středního proudu posledního čtvrtstoletí rámuje ve Stroji na hity příběh studia Cheiron, které v polovině 80. let otevřel v Stockholmu tým kolem producenta známého jako Denniz PoP. Jejich prvním zářezem do světových hitparád byly na začátku 90. let skladby švédského kvarteta Ace of Base jako All That She Wants nebo The Sign. Ohlásily novou éru globálního popu – jejich produkce byla neoposlouchaná, vycházela z klubového undergroundu a zároveň byla absolutně přijatelná pro mainstreamová rádia. Byl to dokonalý střední proud. Zatímco producenti v tradičních baštách popu, jako byly USA či Velká Británie, nedokázali až na výjimky vykouknout ze svých žánrových škatulek, švédští „outsideři“ hudebního průmyslu (jako Max Martin nebo Stargate) přistupují k písním jako ke skládačkám, z nichž stavěli dokonale jednoduché a účelné prefabrikáty. Ne náhodou srovnává Seabrook hity švédských producentů s výrobky jisté švédské nábytkářské firmy.

V polovině 90. let měli Cheiron prsty v kariéře Backstreet Boys, s nimiž odstartovala horečka teenagerských boybandů, a v roce 1998 spustili kariéru Britney Spears s ...Baby One More Time. To už ale za otěžemi hitové továrny stál Max Martin, původně zpěvák glammetalové kapely It’s Alive, kterého si Denniz PoP vybral jako svého nástupce, ještě než v roce 1998 zemřel na rakovinu. V následujících dvou dekádách se Max Martin stal nejžádanějším popovým producentem a za svoji kariéru mu vděčí Katy Perry, Pink i Taylor Swift, spoléhají se na něj ale i Adele nebo The Weeknd. Se svými skladbami vybojoval dvacet dva hitů číslo jedna na americkém žebříčku, což je počet, se kterým se můžou jako autoři poměřovat jen John Lennon a Paul McCartney.

Max Martin je podle Seabrooka skvělým příkladem člověka naplňujícího skandinávský ideál „Jantelagen“, jenž stojí na pokoře a pohrdání individuálním úspěchem. Pro někoho takového je nad osobním zájmem blaho kolektivu a společnosti. Martin nikdy nechtěl být slavný, existuje jen hrstka jeho rozhovorů a pár fotek. Podle některých spolupracovníků přitom disponuje skvělým hlasem a Seabrook tvrdí, že kdyby své písně zpíval sám, dost možná by se jich prodalo ještě mnohem víc. „V jistém smyslu Spears, Perry nebo Swift vlastně zpívají coververze Martinových písní,“ dočteme se v Stroji na hity.

Seabrook na ploše tří set stran rozebírá tajemství úspěchu popových zpěvaček, jako jsou Rihanna nebo Katy Perry, dělbu práce hitmakerských týmů i problémy současného streamingového modelu distribuce hudby. Záběr textu je opravdu široký. Hudební průmysl kniha zobrazuje jako vysoce kompetitivní prostor, v němž uspěje jen hrstka šťastlivců. Současné hitové fabriky vlastně pracují stejně jako všechny v historii – od Tim Pam Alley přes Motown až po týmy velkých vydavatelství v osmdesátých letech – a Seabrook nikdy nesklouzne k povýšeneckému odsuzování popu. Kreativní géniové jako Max Martin, Dr. Luke nebo Stargate ho vlastně fascinují stejně jako šílení profesoři v laboratořích, kteří mají jen malé povědomí o tom, co dělají a jak to bude působit na lidi. Hity a hvězdné dráhy interpretů se totiž ve svém důsledku nikdy vypočítat nedají.

John Seabrook – Stroj na hity (Nakladatelství 65. pole, 2017)

Další články autora