Komici by neměli jen sdělovat názory a zapomínat na lidi, říká britský stand-up komik Ivo Graham

Ivo Graham
Ivo Graham

Během studií na Oxfordu si vyzkoušel hodně věcí. Mimo jiné začal vystupovat jako stand-up komik a u toho zůstal. Ivo Graham si ve svých vystoupeních utahuje z britských nejvyšších vrstev, ke kterým jako absolvent Etonu a Oxfordu sám patří. Dnes pravidelně vystupuje v klubech po celé Británii. Letošní rok je pro osmadvacetiletého komika přelomový díky zakládání rodiny i brexitu. O zdrojích inspirace pro jeho vtipy i stavu Spojeného království s ním hovořil Štěpán Sedláček.

Mluvíme spolu v Britské knihovně v centru Londýna. Je tohle místo, kam chodí stand-up komik jako ty vymýšlet vtipy a čerpat inspiraci?

Ano, je to inspirativní místo. Nechci, aby to vyznělo příliš intoušsky. Moje činnost není příliš intelektuálně náročná. Každý den sem chodí tisíce lidí, kteří dělají daleko hodnotnější a důležitější věci a třeba něco studují. Už je to šest let, co jsem odešel z univerzity a začal žít v Londýně. Trochu mi schází studentský život. Přes den mám docela dost volného času a znám ve městě pár míst, jako je tahle knihovna, kam rád chodím. Cítím se tu uvolněně a tak trochu, jako bych patřil k té intelektuální atmosféře, která tady panuje. Co na tom, že já tady sedím s laptopem a píšu nějaké přiblblé vtipy. Můj hlavní záměr je vypadnout ven z bytu a něco splnit. Pomáhá mi to udržet denní rytmus a rutinu. A tohle je na to dobré místo.

A co děláš, když chceš napsat nějaké vtipné skeče? Někteří spisovatelé míří na venkov, kde chodí na výlety do přírody. Jiní preferují kavárny ve městě. Co je pro tebe nejlepší způsob?

Ještě jsem nenašel dobrou metodu. Ale je to pro mě čím dál důležitější otázka. Jako stand-up komik toho nemusím každý den moc napsat. Obvykle platí, že za rok stačí udělat jedno hodinové vystoupení, které představím na festivalu v Edinburghu a pak ho dál piluju. To znamená, že když za týden napíšu pětiminutovou část, tak je to někdy opravdu velký úspěch. Tohle tempo ti dovolí počkat na lepší nápady a líp reflektovat různé vtipné věci, co se ti v životě přihodí. Teprve měsíc před vystoupením dávám všechny nápady dohromady do jedné show a pak si připadám trochu zase jako student dokončující esej před odevzdáním.

Ale kromě toho teď taky píšu části scénářů pro sitcomy a vtipy o aktuálním dění pro televizní a rozhlasové pořady. U téhle práce jsem pod větším tlakem uzávěrek. Taky to znamená, že nepíšu o svém životě, ale o obecných tématech, takže nápady nepřichází tak přirozeně. Je to víc na sílu. Zkrátka sedím a zírám na bílý papír a snažím se udělat vtip často i z docela závažných věcí. V tomhle případě je největší výzvou znovu se naučit umění trpělivosti. Příliš jednoduše ztrácím pozornost, zírám na displej mobilu a utíkám k něčemu jednoduššímu. Takže tady v knihovně se snažím znovu být tak trochu jako student. Doufám, že nezním moc vážně.

Řekl bych, že stand-up komici jsou v Británii zavedenější než v Česku. Tady na ostrovech to není zas tak výjimečná práce, ne?

Co vím, tak v Británii to je běžnější než v České republice. Ale myslím, že pořád těžím z toho, že to je stále docela exotické a neobvyklé povolání. Přinejmenším v mé rodině a okruhu spolužáků a lidí, mezi kterými jsem vyrostl, neznám nikoho dalšího, kdo by se živil jako stand-up komik. Ta práce má řadu aspektů, které už dneska považuju za samozřejmost, jako je cestování, neobvyklá pracovní doba, ale i to, že se občas poflakujete s různými celebritami a sem tam se objevíte v rádiu nebo televizi. V posledních deseti letech dávají v televizi daleko víc komediálních vystoupení. A je tu spoustu nových komiků, kteří už se proslavili. Jenže většina lidí zná pouze čtyři nebo pět jmen. A to jsou ti multimilionáři, kteří vyprodávají celé arény.

Ivo Graham

Ale proč vlastně děláš stand-up? Věřím tomu, že je to docela zábavná práce. Ale máš nějaký hlavní motiv? Děláš to proto, že chceš lidi rozesmát?

Ano, řekl bych, že to je ten hlavní důvod. Od lidí dostávám hodně energie. Neřekl bych, že jsem člověk, který se snaží být středem pozornosti, ale musím uznat, že sklízet smích na jevišti je neuvěřitelný pocit. Myslím, že moje touha dělat stand-up byla od začátku spojená s touhou být populární a mít víc přátel. Navíc je to poměrně návyková záležitost. Někdy mi ta neustálá honba za smíchem přijde až ponižující. A občas si kladu otázku, jestli chci opravdu celý život usilovat o smích a uznání, protože začínám docela závidět lidem, kteří dělají něco serióznějšího. Čím dál víc mám v úctě lidi, kteří se snaží přispět ke změně světa, zatímco já jsem jen klaun, který objíždí zemi a vykládá lidem o sobě. Rád bych docílil rovnováhy. Pravda je taková, že dělat komika může být opravdu skvělá práce, ale zároveň hodně ponižující, a já bych se rád přiklonil k tomu prvnímu.

Jak už jsi zmínil, píšeš i scénáře reagující na aktuální dění. Velká Británie se připravuje na odchod z Evropské unie. Je to dobrý námět na vtipy?

Jednoduchá odpověď zní ne. Nemyslím si, že brexit je dobré téma pro stand-up komiky. Podle mě se nacházíme v dost skličující situaci. Mám za to, že lidi po několika letech politických jednání tohle téma přinejmenším nudí, nebo jsou znepokojení, či dokonce naštvaní. A to nejsou zrovna emoce dobré pro komedii. Já se ve svých vystoupeních politice a zpravodajství spíš vyhýbám. Zčásti proto, že si nejsem jistý tím, že jsem si načetl dost informací, abych o tom mohl mluvit. Myslím, že je opravdu důležité znát dobře své téma. Rád mluvím o sobě a svém životě, protože mi připadá, že to znám nejlíp, a pak to zkouším propojit se zkušenostmi jiných lidí. Nerad se koukám na lidi, kteří předkládají své názory na věci, kterým nerozumí. A je jedno, jestli je to politika nebo vykládají o nějaké kapele nebo filmu a předstírají, že je mají rádi. To je hrozně cynické a já takový být nechci.

Takže nejlepší komický výstup o brexitu může být takový, který o něm vůbec není. Je to tak?

Ano, to je pravda. Myslím, že pro komika, který v něco věří, je nejvyšší metou, když se mu podaří někoho přesvědčit o svém postoji pomocí vtipů. Řekl bych, že lidé často nemají rádi satiru kvůli tomu, že komici při ní tak trochu zapomínají na vtipy a pouze nabízí názory. Například BBC má lehce levicové diváky a posluchače, takže názor, že brexit je špatný nápad, bude mít dobrou odezvu. Ale je lepší přicházet s kreativnějšími nápady. Známý britský komik James Acaster třeba přišel s historkou, jak pil čaj se spolubydlícím a ten se ho zeptal, jestli chce nechat sáček dál louhovat v hrnku, nebo ho vyndat. A on mu na to řekl, že to je těžká volba, protože když nechá sáček v čaji, tak to vypadá, že ztratí na síle, ale stane se součástí silnějšího čaje. Když ho vyndá, čaj bude slabší, jenže sáček poputuje rovnou do koše. To je podle mě perfektní a docela úsměvná analogie, která je přitom dost přesvědčivá.

Brexit dokázal v mnoha ohledech rozdělit britskou společnost. Jsme v Londýně, kde je většina lidí pro setrvání v EU, ale v jiných částech je to přesně naopak. Zažíváš to na vlastní kůži i mezi blízkými? Vzdálilo tě to od některých lidí?

Mé blízké to tak nezasáhlo. Ale mám přátele, jejichž rodiny i skupiny kamarádů jsou kvůli téhle otázce rozdělené. Jenže já žiju v Londýně a pracuju v uměleckém prostředí, které je plné levičáků a liberálů, se kterými se v základních otázkách shodnu. Ale jiné je to v případě lidí, které znám od dětství. Vyrůstal jsem na venkově asi hodinu a půl cesty od Londýna. Je to vesnice plná neuvěřitelně hodných a vřelých lidí, ale žijí tak trochu v bublině, která hlasovala pro odchod z EU. Pro mě je to těžké, protože to místo mám spojené s pocity štěstí, vlídností a svobodou, a stejně tak s vyloženě britskými věcmi, jako je krásná anglická příroda. Ale od referenda cítím, že jsem od toho místa ideologicky vzdálený. Přestěhoval jsem se do Londýna a tak trochu splňuju klišé levicového umělce.

Pamatuju si, že den po referendu jsem byl ve Swindonu. Ukázalo se, že většina obyvatel hlasovala pro odchod, a já jsem se tam najednou cítil tak trochu jako cizinec. Na každoročním srazu spolužáků se ukázalo, že někteří také hlasovali pro odchod, a když jsme o tom začali mluvit, tak to bylo nepříjemné. Bylo to pro mě těžké, protože to jsou lidé mého věku, zastánce odchodu jsem si spojoval s lidmi vyššího věku, kteří jsou vzdálení od života ve velkém městě. Ale na tom srazu jsem najednou viděl kamaráda, kterému bylo sedmadvacet a hrdě prohlašoval, že hlasoval pro odchod. Starší lidé si také často stěžují na Evropu a mají za to, že zástupci naší generace jsou příliš mladí a naivní na to, aby to pochopili. Ale nerozumím tomu, jak můžou mí vrstevníci zastávat takový izolacionistický postoj. O těchto rozdílech jsem trochu mluvil ve své show z roku 2017, když jsem vysvětloval, proč jsem hlasoval pro setrvání. Mluvil jsem o svém ročním pobytu na zahraniční univerzitě, který bude pro studenty po brexitu daleko složitější. Takže to nebylo založené na nějaké teorii, kterou jsem si přečetl v novinách, ale na konkrétní životní zkušenosti, díky které jsem získal skvělé přátele.

Jako velký problém v případě rozdělené Británie ale vidím i levicový snobský postoj některých lidí v Londýně a dalších metropolitních bublinách. Dneska je mi líto, že jsem v rámci kampaně před referendem neudělal víc. Tím nechci říct, že bych snad já sám mohl něco změnit. Ale skoro se stydím za to, jak moc jsem zůstal uzavřený ve své bublině. Psal jsem na Facebooku, sdílel různé články a dělal spoustu jednoduchých věcí, které se dají dělat online. Trochu jsem se zapojil i do kampaně a zúčastnil se několika pochodů, ale všechny byly v Londýně. Ale to je jako nosit dříví do lesa. Myslím, že to je selhání lidí, kteří se kvůli své aroganci nepokusili oslovit lidi, se kterými měli mluvit. Možná, že kdyby lidé, jako jsem já, odjeli tam, kde vyrostli, nebo strávili víc času diskusemi se všemi členy rodiny, tak by to mohlo skončit jinak. Doufám, že tohle je velké poučení pro naši generaci. 

Ivo Grahama znalo publikum jako osmadvacetiletého kluka, který na pódiu vypráví s trochou nostalgie o svých studentských létech. Jak jeho roli komika ovlivnilo založení rodiny? Co na jeho práci říkají rodiče a co ho ke stand-upu vlastně přivedlo? Poslechněte si celý rozhovor.