Komplex: Jak se nám skoro líbila nová deska MGMT aneb kouzlo malých očekávání

Když slyšíme Electric Feel nebo Time to Pretend – hity z nultých let, které vystřelily duo Andrew VanWyngarden a Ben Goldwasser do vrchních pater popového provozu –, vybaví se nám gymplácká léta a veskrze nic pěkného. Na dlouhou dobu jsme dali zapomenout, že něco jako MGMT existuje. Jejich čtvrtá studiovka Little Dark Age je zavedla po špatném psychedelickém tripu z minulé eponymní nahrávky do synťákové Británie osmdesátých let. A dá se to poslouchat. Jejich zatím nejlepší deska je plná hravých melodií, které se vám zaryjí do hlavy – a mohla by znamenat restart kariéry MGMT, protože poslední léta VanWyngarden s Goldwasserem štvali i zaryté fanoušky.

Úvahy nad Little Dark Age nás zavedli až k existencionalistickým otázkám. Chvíli potom, co jsme si připomněli, že MGMT pořád existují, museli jsme se ptát, proč existují a co hudba MGMT znamená? A proč jsme tady? Vzpomněli jsme si na oblíbený seriál BBC Flight of the Conchords, kde novozélandská komediální dvojice hraje dva začínající muzikanty, kteří se snaží prorazit – pro každý díl napíší několik songů a pokaždé se vydávají do jiných hudebních období. Ty zkopírují a tak zparodují, jednou to je David Bowie a jindy zas Pet Shop Boys.

Podobně fungují i MGMT, jen bez té parodie – teď zrovna jedou osmdesátkové synťáky, také díky úspěchu duchařského seriálu Stranger Things, tak se vydali tam. Jsou tu skvělé rádiové hity jako Me and Michael, When You Die nebo James – kde je slyšet zpěv amerického písničkáře Ariela Pinka, který desku pomáhal produkovat.

Shodli jsme se na jednom. Pokud bychom si měli vybrat jednu desku od MGMT, kterou uslyšíme náhodou při jízdě taxíkem nebo nakupování v obchoďáku, byla by to novinka Little Dark Age. Ale raději bychom si pustili Pet Shop Boys, to je bez debat.