Komplex o Katarzii: Naše doba desku Antigona potřebuje, zasloužila by si ale dobrodružnější zvuk

20. listopad 2018
Katarzia – Antigona

Hudební událostí posledních měsíců je album Antigona od slovenské popařky Katarzie, která shrnuje pocit deziluze a strachu v zemi po vraždě novináře Jána Kuciaka. Album sklízí nadšené reakce a značí radikální žánrový střih ve tvorbě Katarzie. Přichází s ambiciózním elektronickým zvukem, je ale skutečně tak dobrodružné? Otázkou jsme se zabývali v Komplexu se zahraničním hostem, Michaelem Papcunem ze slovenského časopisu Kapitál.

Antigona z velké části vznikala jako hudba k divadelnímu představení Ondreje Spišáka a sklidila ocenění sezóny Dosky. Stejně jako antické drama i deska vypráví o vzepření se autoritám a dogmatům a boji za vyšší morální ideály. Katarzia je stejně politická jako osobní: otevřeně tu mluví o politickém ovzduší na Slovensku, porevoluční výchově své generace a tématech spojených s hnutím MeToo. A zaplňuje tak prázdné místo v populární hudbě obou postkomunistických zemí. „Jde o umělecký symptom společensko-politického dění na Slovensku a v tom je to album nejsilnější,“ říká Michael Papcun. Nejvíce se to projevuje v singlu Nepohodlná osoba.

„Přístup Katarzie je zajímavý a potřebný, ale výsledek se zasekává na úrovni nějaké banality – její pop je zabalený do fráziček, prvoplánových textů a je zřetelné, že se ve snaze být rebelkou trochu ztrácí. Jako by se chtěla trefit do módního trendu.“ V Komplexu jsme ale museli oponovat, podle nás nejde o žádné naskakování na módní vlnu, ale spíš o prorážení postkomunistických bariér a všeobecného přesvědčení, že by hudba měla být především zábava. Katarzia evidentně nechce být ve starém duchu písničkářů „svědomím národa“, spíš touží navazovat dialog a mluvit sama za sebe o zmatení v postfaktické době i nepříjemných zkušenostech se sexuálním obtěžováním.

Katarina Kubošiová aka Katarzia: Nepohodlnou osobou se může stát každý z nás

Katarzia

Antigona není jen další popová deska. Výrazně vybočuje z nekonfliktních a konformních vod česko-slovenského středního proudu. Vedle toho, že je progresivní po hudební stránce, je silná a současná i v textech. Otevřeně pojmenovává a kritizuje genderové stereotypy a upozorňuje na rozjitřenou politickou a společenskou situaci na Slovensku po vraždě novináře Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové.

„Jsou to navíc témata, která se u ní objevovala už dříve: model sebevědomé ženy,“ dodává Jirka. Shodneme se ale s Michaelem, že bychom ocenili kreativnější práci s textem. Všechno, co chce Katarzia říct, vysloví na rovinu, jako by to vykládala v hospodě – její texty mají až reportážní nebo zpravodajskou strohost. Od minimalistického písničkářství s kytarou se Katarzia posunula k softwaru Ableton a „futuristickým“ beatům, s nimiž pomáhal slovenský producent Pjoni – více ale jako supervizor, hudbu skládala Katarzia sama. Této scéně experimentální elektroniky propadla podle svých slov především díky producentům jako Arca nebo britské zpěvačce FKA twigs. Co bylo u Arcy futuristické v roce 2015, je už v 2018 pryč a vzory Katarzie bohužel stárnou rychleji než cokoliv jiného. Ani Antigona tak nepůsobí nijak inovativně – navíc od prvního šoku s novým zvukem vás už nic dobrodružného nebo překvapivého nečeká. Jde o opravdu radikální rozhodnutí, ke kterému se Katarzia odhodlala i s vědomím, že hudba odradí některé z jejích dřívějších fanoušků – a podle Komplexu to proto není žádný populistický krok.

Mluví slovenská zpěvačka Katarzia na novém albu Antigona o náladách ve své zemi přesvědčivě? Proč je album přijato s takovým nadšením a téměř nikdo si nedovolí zpěvačku kritizovat? Nevypovídá to i o nedostatku hlasů hudební kritiky na Slovensku? Poslechněte si Komplex se slovenským hudebním publicistou Michaelem Papcunem.

Playlist:

Yung Lean – Friday the 13th (YEAR0001, 2018)
Katarzia – Nepohodlná osoba (Slnko Records, 2018)
Katarzia – Babíky sa vraždia (Slnko Records, 2018)
Katarzia – Lepidlo (Slnko Records, 2018)
Goblin – Suspiria Theme (EMI, 1977)
Thom Yorke – Suspirum (XL Recordings, 2018)
Thom Yorke – Unmade (XL Recordings, 2018)