Komplex o Oneohtrix Point Never: Jeho novou desku budeme poslouchat tři roky

Od studia archivářství přes obsesivní sběratelství analogových syntezátorů a komponování nostalgických ambientních ploch až k turné s Nine Inch Nails a produkování pro Anohni nebo Davida Byrnea. Daniel Lopatin se sice na scéně pohybuje teprve deset let, už teď je ale jasné, že bez něj by současná elektronická scéna vedla po úplně jiných trajektoriích. Málokdo se tak urputně snaží posunout se s každou deskou někam úplně jinam – a ještě méně lidí u toho vypadá takhle sebevědomě. O Lopatinově aktuální desce už jsme mluvili dost, obsáhlou recenzi od Jonáše Kucharského si můžete přečíst nebo pustit tady. Komplex jsme se tentokrát rozhodli použít jako platformu pro usazení Lopatina do kontextu elektronického undergroundu posledních let a především do kontextu jeho vlastního životního příběhu.

Jonáš Kucharský se s Lopatinem poprvé seznámil někdy na přelomu desetiletí, kdy se v souvislosti s tvorbou amerického producenta hodně psalo o hauntologii nebo hypnagogickém popu. „Jeho tehdejší tvorba byla ale hodně poznamenaná i spoluprací s Joelem Fordem, se kterým tvořil duo Ford + Lopatin. Jejich hudba vycházela z sedmdesátkového prog-rocku nebo synthwaveu. Už tehdy tam bylo slyšet, že Lopatin se kromě teoretických konceptů hauntologie a kopírování minulosti do současnosti hodně zajímá i o tzv. muzikantství. Většinou je to hanlivý výraz, tady to ale sedí.“

S Jonášem Kucharským jsme zavzpomínali i na dobu, kdy Lopatin jaksi mimochodem stvořil ještě donedávna vlivný subžánr vaporwave, který s docela výraznou porcí humoru tematizuje kulturu konzumního kapitalismu, reklam a obchodních domů. V roce 2010 vydal Lopatin pod jménem Chuck Person kazetu Eccojams, složenou ze zaloopovaných refrénů populárních songů především z devadesátých a nultých let. Pustili jsme si zásadní skladbu A3, na které Lopatin sampluje hit zpěvačky Jojo Little Too Late, a došli k tomu, že právě tenhle způsob komponování nejlépe odpovídá konzumním touhám – už není nutné čekat na refrény, Lopatin vám je zasmyčkuje a pouští pořád dokola. Uvnitř vaporwaveového světa člověk vlastně nikdy neví, jestli je mu dobře, nebo ne, rozhodně je to ale návykové.

Kariéra Daniela Lopatina už pak nabrala hodně velký spád – v roce 2013 přestoupil k prestižnímu elektronickému labelu Warp, kde vydal svoje skvěle hodnocené album R Plus 7. Shodli jsme se, že někdy v té době se Oneohtrix Point Never přestal ohlížet do minulosti a snažil se stvořit něco, co by promlouvalo svébytným a hlavně současným jazykem. Hodně mu k tomu pomohly i videoklipy, o které se dělili umělci Jon Rafman a Takeši Murata. Zároveň začal do své hudby výrazně zapracovávat autobiografický pohled. Následující album Garden of Delete už je velmi intimní a osobní, a ačkoliv vypráví příběh dospívajícího mimozemšťana Ezry, sám Lopatin na něm poprvé zpívá a dává tak jasný návod, jak album vnímat. Tedy nejenom hlavou, ale především srdcem. Hlavně díky schopnosti skloubit tyhle dva přístupy je Lopatin jedním z nejvýraznějších umělců poslední dekády.

Playlist:

01 Eartheater - Inclined (Irisiri, PAN 2018)
02 James Ferraro - Gulf Gutters (Four Pieces For Mirai, self-released 2018)
03 Oneohtrix Point Never - Laser To Laser (Rifts, No Fun Productions 2009)
04 Chuck Person - A3 (Chuck Person's Eccojams Vol. 1, The Curatorial Club 2010)
05 Oneohtrix Point Never - Chrome Country (R Plus 7, Warp 2013)
06 Oneohtrix Point Never - Animals (Garden Of Delete, Warp 2015)
07 Oneohtrix Point Never - Age Of (Age Of, Warp 2018)
08 Oneohtrix Point Never - Same (Age Of, Warp 2018)