Komplex: Poslouchat nové Interpol je jako mlátit hlavou do zdi a doufat, že v ní uděláte díru

11. září 2018
Interpol – Maruader

Nová deska producenta Yvese Tumora jako by byla přímo stvořená pro hudební publicisty – dá se o ní mluvit dlouhé hodiny. To jsme sice v Komplexu nezvládli, i tak jsme ji ale zanalyzovali dostatečně. Došlo i na kritickou revizi nového žebříčku dvou set nejlepších desek osmdesátých let podle serveru Pitchfork, který po zásluze ovládli Prince, Janet Jackson a její bratr Michael. Nebylo ale v Komplexu všechno pěkné – pohodu ve studiu nám totiž narušili Interpol.

Vyžadovat po kapelách, aby neustále předváděly něco nového, je nesmysl – zvládne to jenom málokdo, hardcore fanoušci na to nejsou zvědaví a často to končí komickým fiaskem jako třeba u The Strokes a jejich obrácení se k synťákům. Chtít ale po kytarovce hezké písničky, to je legitimnější požadavek. Newyorští Interpol už loni dokázali, že nic nového dělat nechtějí – rezignaci na jakoukoliv originalitu stvrdili koncertním turné, na kterém pořád dokola přehrávali svůj vychvalovaný debut Turn On the Bright Lights. Byla to sice spíš smutná podívaná pro nostalgiky, ve světle aktuální desky Marauder ale vlastně celkem dobrý nápad.

Proč se totiž pokoušet o nové písničky, když zdroj inspirace vyschnul a nefunguje už ani elegantně temný sound? Spousta lidí mi v době vydání debutu Interpol říkala, že nezvládnou poslouchat Joy Division, protože je to moc odřené na kost, moc syrové, emoce jsou moc autentické. Turn On the Bright Lighs tehdy byla taková verze Joy Division pro lidi, kteří do toho nechtějí zapadnout až po krk a chtějí si tu melancholii užít. Takhle zavzpomínal Jiří na debut Interpol. Aktuální deska Interpol už ale v sobě nemá ani tu elegantní melancholii. Zvuk alba je tupý, jako když člověk mlátí hlavou do zdi a čeká, že se v té zdi objeví otvor, kterým nahlédneme do budoucnosti. Ta zeď ale samozřejmě pořád drží. Ta deska je pro mě taková sisyfovská, pořád se snaží něco rozmlátit, ale nikdy se to vlastně nestane, doplňuje Jiří.

Jak Miloš oslavil desáté narozeniny magazínu The Quietus přímo v Londýně s jeho zakladateli? Proč se středověký kouzelník Richard Dawson rozhodl hrát post-punk? A jak vypadá nový žebříček nejlepších desek osmdesátých let podle Pitchforku? Poslechněte si celý Komplex.

Playlist:
Hen Oggled – Problem Child (Weird World, 2018)
Alexander Tucker – Visiting Again (Thrill Jockey, 2018)
Interpol – If You Really Love Nothing (Matador, 2018)
Yves Tumor – Licking An Orchid ft. James K (Warp, 2018)
Janet Jackson – Control (A&M Records, 1986)
N.W.A. – Fuck Tha Police (Priority Records, 1988)