Komunista, který pomáhal disidentům, Étienne Balibar: Obavy nebyly na místě

29. srpen 2016
Přes čáru
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03694505.jpeg

O době před listopadem 89 se v Česku vedou stále živé debaty. Kromě studií ze současných dějin vznikají na toto téma také stále nové filmy. Naposledy „přispěl“ Jan Hřebejk svou zápornou Učitelkou. Magazím Přes čáru nabízí jiný úhel pohledu na 80. léta. Francouzský filozof Étienne Balibar přibližuje své vzpomínky na dobu, kdy byl čerstvě vyloučen z Francouzské komunistické strany a angažoval se v pomoci československým disidentům.

Étienne Balibar byl mimochodem žákem významného levicového myslitele Louise Althussera. Dodnes předsedá Asociaci Jana Husa, kterou v roce 1982 založil filozof Jacques Derrida na pomoc československým disidentům.

Balibar vysvětluje, proč jako někdejší komunista pomáhal československým disidentům, proč se vyplňují dotazníky při žádosti o americká víza, a také, jaké následky má fakt, že nepokračují intenzivní kulturní a intelektuální západo-východní výměny v Evropě.

Proč jste se stal komunistou?
Byl jsem dvacet let členem Francouzské komunistické strany. Přihlásil jsem se do ní velmi mladý, bylo to v roce 1961. Tedy v době války v Alžírsku. Studoval jsem tehdy na vysoké škole a chtěl jsem se nějakým způsobem angažovat proti té koloniální válce. Mohl jsem samozřejmě zvolit jiný způsob boje, než se přidat ke komunistům, ale já jsem si vybral tuhle cestu. A potom, v roce 1981, jsem byl z komunistické strany vyloučen.

A proč vás z ní vyhodili?
Jednak proto, že tehdy měla strana hodně interních problémů. Fungovala na dost autoritářském principu. V politickém žargonu se to označovalo jako „demokratický centralismus“. No a já jsem zašel příliš daleko v kritice vedení Francouzské komunistické strany, abych tak řekl. A pak tam byl druhý motiv, který se hluboce dotknul mého přesvědčení, a to byl fakt, že vedení strany tajně podporovalo a schvalovalo demonstrace proti imigrantům za prací, které organizovaly některé obce a syndikáty s komunistickým vedením nebo pod komunistickým vlivem. Proti tomu jsem bouřlivě protestoval a byl jsem následně vyloučen.

Co dělala francouzská Asociace Jana Husa?
Jezdili jsme za disidenty, bylo to takové pololegální, účastnili jsme se seminářů, které pořádali, vozili jsme jim knihy, někdy také nějaké peníze. Šlo hlavně o intelektuální výměnu a pomoc v jejich práci.

Jak proběhla vaše první návštěva Prahy?
Sledovala mě policie, prohledávali moje zavazadla, kladli mi nepříjemné dotazy, ale nikdy jsem se necítil skutečně v ohrožení. To, z čeho mi bylo hůř, byl fakt, že jsem byl také komunistou. Ne členstvím, ale přesvědčením ano, byť jsem byl v opozici vůči vedení Francouzské komunistické strany. A do Prahy jsem přijel diskutovat s lidmi, kteří byli tím či oním způsobem oběťmi komunistického režimu. Měl jsem hluboké obavy, že se nám nepodaří navázat společnou řeč. Že mezi námi bude nepřekonatelná zeď vzájemného nepochopení. Nechtěl jsem se zříct svých přesvědčení, ale zároveň jsem nechtěl provokovat ostatní účastníky rozhovoru. Když jsem přijel, policie dělala jeden ze svých zátahů, takže jsem se nemohl potkat se všemi, se kterými bych rád, ale setkal jsem se s člověkem, kterého stále chovám ve veliké úctě, s filozofem Ladislavem Hejdánkem, který se stal po Janu Patočkovi jedním z mluvčích Charty 77. Jsme s Hejdánkem podobně staří.

Řekl jsem mu o svých obavách a on mi odvětil, že se nemusím strachovat. Řekl mi: „Víš, my všichni máme velice komplikovanou minulost. Každý prošel různými fázemi, ať už náklonnosti ke komunismu nebo opozice vůči komunistické straně. Je přece jasné, že to je svým způsobem jedno z velkých dramat moderních evropských dějin. Každý z nás s tím má nějakou zkušenost a snaží se z ní vyvodit své osobní poučení z krizového vývoje.“ No a já jsem pochopil, že obavy nebyly na místě.

Jak francouzští komunisté reagovali na srpen 68?
Generální tajemník Francouzské komunistické strany Waldeck Rochet letěl do Moskvy, aby se pokusil získat od Brežněva ujištění, že nedojde k vojenské intervenci. Když se vrátil domů a zjistil, jak ho sověti nestydatě podvedli, dostal mrtvici a byl až do konce života hospitalizován. Všechny nás ta okupace traumatizovala. Byl jsem solidární s Dubčekem a dalšími aktéry pražského jara, některé jsem poznal osobně, když odešli do emigrace. A to pro mě byl zcela dostačující důvod, proč prokázat aktivní solidaritu obětem normalizačního režimu.

autor: Magdaléna Trusinová
Spustit audio