Koncerty, desky, nihilismus. Jaké zážitky si z první půlky 2018 odnese hudební redakce Radia Wave?

20. červenec 2018
Playboi Carti – R.I.P.

Máme za sebou první polovinu roku 2018 a je čas rekapitulovat hudební zážitky, které jen tak nezapomeneme. Nebeská svobodomyslná jízda Kamasiho Washingtona, solidarita s kolumbijskou kapelou Muro nebo ruskými disidentkami od producentky AGF. V anketě odpovídali členové hudební redakce a vzpomínali na jedinečné desky nebo koncerty. A je úplně jedno, jestli se moshpit odehrával v obýváku, nebo opuštěné továrně.

Karel Veselý: Do moshpitu s Playboi Cartim a jeho letošním debutem Die Lit

Na coveru obalu alba Die Lit je černobílý záběr, který by klidně mohl vzniknout na nějakém punkovém koncertě: zpěvák skáče do moshpitu, v němž se míhají číra, křiváky a kostkované košile. Ve skutečnosti je ale nahrávka regulérní albový debut atlantského rappera, který si říká Playboi Carti, jeho minimalistický trap nicméně vlastně nemá k syrovosti punku zase tak daleko. Agresivní beaty, vyštěkávané slogany, ležérnost, ironický škleb – je tady úplně všechno. Playboi Carti ale promine, tahle deska stojí a padá s futuristickou produkcí jeho dvorního beatmakera Pi'erre Bournea. Podklady, jako ty k trackům R.I.P., Old Money nebo Shoota, momentálně nedělá nikdo v Atlantě, ani jinde na světě.

Jarda Petřík: Kamasi Washington – Heaven & Earth

Co Kamasi a spol. předvádějí na druhém disku letošního studiového opusu, je skutečně nebeská svobodomyslná jazzová jízda, ve které nechybí vůbec nic. Nekonečná opulentní sóla jednotlivých nástrojů, epické sborové chorály evokující grandiózní filmová finále, chytlavé spirituální nápěvy i nakažlivé melodie a texty, které nedostanete z hlavy. Kdo miluje saxofon, nemusí už hledat dál. Soundtrack letošního léta má jméno Nebe. Hallelujah!

Judita Císařová: Godspeed You! Black Emperor v Praze

Letos mě zatím asi nejvíc dostal koncert Godspeed You! Black Emperor. Neměla jsem žádná očekávání, naopak jsem si do Divadla Archa nesla nejasné vzpomínky na předešlé vystoupení, které mě spíš nudilo. Zážitek z Archy byl ovšem tak intenzivní, krásný a dojemný, že jsem v následujících dvou týdnech neměla vůbec sílu jít na jakoukoliv hudební akci, aby se všechny dojmy mohly v klidu ustálit. Stabilně mě pak těší všechny malé, podvratné, punkové akce. Rok 2018 byl na ty vyvedené konecrty poměrně bohatý, i když se nemusí zákonitě jednat o punk v intencích hudebního žánru. Stačí DIY přístup! Žižkovský Raw6tem rave i šílené grindové noisaře Cuntroaches z paměti jen tak nevymažu.

Honza Šamánek: Kolumbijský hardcore-punk Muro na Klinice

Muro zahráli na Klinice extrémně živelný koncert. Kapela byla uprostřed turné okradena o věci v hodnotě cca 250 tisíc korun, ale během pár dní se komunita jejich fans složila a pokryla to. Na pražském koncertu jim lidi také dovezli vybrané peníze od tuzemských pankáčů, ale Muro je odmítli a peníze darovali organizaci Jako doma, která pomáhá ženám bez domova. Taky bylo dost super, že s sebou vezli prodejní výstavu plakátů současných výtvarných umělců sdružených okolo bogotského kolektivu Rat Trap, který vzešel z hardcore-punkové scény a vedle organizování koncertů pořádá výstavy nebo tiskne trička.

Pavel Klusák: Solidarita AGF s ruskými disidentkami v průběhu času

Poezie ruských disidentek v proudu elektrického soundu čili album Dissidentova. Hudební producentka AGF (Antye Greie) vydala jedinečný cyklus skladeb ruských básnířek, které žily a tvořily v konfliktu s mocí: od historických, dnes už klasických autorek Anny Achmatovové a Naděždy Mandelštamové až k novinářce Anně Politkovské nebo člence skupiny Pussy Riot Naděždě Tolokonnikovové. Je to nejenom akt velké solidarity vůči ženským osobnostem a snaha spojit Východ a Západ, ale taky suverénní, jedinečná práce s postbeatovou elektronikou.

Veronika Ruppert: Kopance na koncertě Youth Code

Hudební zážitek první půle roku 2018 pro mě minulý týden zařídili Youth Code v opuštěném skladu v chicagském West Townu na akci nejmenované značky skejtových tenisek. Dvojice z Los Angeles produkuje agresivní industriální elektroniku ovlivněnou hardcorem. Sara Taylor je strhující sebevědomá performerka, energetická bomba a skvělá zpěvačka, kterou výborně doplňuje Ryan William George na analogové synťáky a beat machines. Jejich performance je hodně fyzická, vzduchem lítají kopance, pěsti, změť vlasů. Momenty, kdy Sara znehybní v agresivních a sebevědomých power stance proti publiku, bych chtěla mít na velkých plakátech kolem celého bytu. A evidentně nejsem sama, protože před koncertem na svých pár minut s Youth Code čekalo několik profesionálních fotografů. Dozvěděla jsem se, že Sara bude na jedné z titulek srpnového časopisu Revolver. A taky to, že chicagský koncert byl poslední před pauzou pro natáčení nové desky.

Banán: Temní nihilisté Adacta

Úplně mě rozsekala nová deska bratislavské kapely Adacta. S každou další nahrávkou posouvají hranici brutality o kousek dál a navíc je jasně slyšet, že se kapela zlepšuje i po technické stránce, nikoliv však na úkor přímočarosti a drtivosti, spíš přesně naopak. Jasná inspirace v death metalu mě u podobných kapel mnohdy irituje, ale na desce Zlo funguje skvěle a zesiluje temnou nihilistickou náladu, kterou ještě dotváří texty a celkové zpracování. Zlo je metal crust světové úrovně!

Spustit audio
autor: Radio Wave