Konvice, koberec, náušnice. Martina Hájková o chemii, kterou nevidíme, ale žijeme s ní každý den

13. říjen 2026

„Žijeme v prostředí, které je toxičtější, než si dokážeme připustit,“ říká Martina Hájková, která vystudovala průmyslovou ekologii a toxikologii a během studia prošla desítkami průmyslových provozů. Dnes je doktorandkou v oboru environmentální chemie a výzkumnicí, která pomáhá průmyslovým podnikům hledat ekologičtější řešení. Letos navíc na sociálních sítích pod názvem Martinčina laboratoř začala tohle téma přibližovat i veřejnosti. 

Látky, o kterých mluví, nejsou vidět, a proto se snadno přehlížejí. Třeba taková obrazovka počítače obsahuje bromované zpomalovače hoření. Ty sice chrání před požárem, ale zároveň mohou narušovat hormonální rovnováhu. Podobné látky najdeme i v kobercích ze syntetických vláken.

Největší smysl podle Martiny dává začít doma. Jako příklad uvádí varnou konvici, kterou používáme denně. Pokud je plastová a starší, může obsahovat nebezpečné látky, a výměna za nerezovou tak může udělat velký rozdíl. „Nevíme, co přesně bylo do plastu přidáno,“ vysvětluje. Univerzálně pomáhá větrání, ideálně ráno, kdy je venku méně emisí z dopravy. Dále pravidelný úklid, protože se chemické látky váží na prach. A také určitý minimalismus. Například desetikroková pleťová rutina podle ní znamená expozici mnoha různým látkám najednou.

Martina Hájková

I v úklidu lze vystačit s málem. Místo řady specializovaných přípravků doporučuje jednoduché univerzální látky, jako je jedlá soda, kyselina citronová nebo perkarbonát sodný. Ten po zalití teplou vodou dobře dezinfikuje a riziko poleptání je u něj podle Hájkové výrazně nižší než u tradičních přípravků typu Savo. U oblečení radí dávat přednost přírodním materiálům. Syntetické kusy je lepší prát na co nejnižší teplotu, protože se z nich při praní uvolňují mikroplasty.

Právě o mikroplastech toho podle ní víme zatím málo. Spolu s polymery se do těla dostávají i aditiva, kterých se do plastů přidávají stovky druhů. Mikroplasty mohou narušovat hormonální rovnováhu i působit mechanicky. „Je to velká černá díra, jsme na začátku poznání,“ říká Hájková. Rozšířené tvrzení, že každý týden sníme tolik mikroplastů, kolik váží platební karta, považuje za mýtus. Podle ní vzniklo chybou v přepočtu, protože částice mají různé tvary, velikosti i hustoty a jejich hmotnost se proto určuje velmi obtížně.

Za nejhorší kontaminant vůbec ale považuje PFAS, takzvané věčné chemikálie. Mají extrémně pevnou vazbu mezi uhlíkem a fluorem, kterou rozruší až teplota kolem tisíce stupňů Celsia. V domácnosti je najdeme třeba v teflonových pánvích, impregnačních sprejích nebo nepromokavých bundách. Odtud se dostávají do vod a čistí se jen obtížně. „Je to tragédie. Zamořili jsme si tím celou planetu a už se jich nezbavíme,“ říká Hájková. Dala si proto osobní cíl: nemůže umřít, dokud se PFAS nezakážou.

Evropská unie má podle ní jednu z nejpřísnějších legislativ k nebezpečným látkám na světě. Ani ta ale neřeší takzvaný koktejlový efekt, tedy to, jak spolu látky v těle interagují. „To je černá skříňka, o které nevíme nic,“ říká toxikoložka, která sama narazila na naušnice s ftaláty v plastových zarážkách. Velkou sílu podle ní mají zákazníci. Mohou se prodejců ptát, jestli výrobek neobsahuje PFAS nebo jaké má certifikáty. Tím vytvářejí tlak, aby certifikáty začali vyžadovat i od výrobců.

Které věci v domácnosti stojí za to vyměnit jako první? Proč se věčných chemikálií už nezbavíme? A co může udělat jednotlivec tam, kde nestačí regulace? Poslechněte si celé Podhoubí s Martinou Hájkovou.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.

František Novotný, moderátor

setkani_2100x1400.jpg

Setkání s Karlem Čapkem

Koupit

Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.