Kosmická hrůza a hory šílenství: povídkář Derleth píše fanouškovské dopisy H. P. Lovecraftovi

Takhle květnatě si spisovatel August Derleth představuje plod sexuálního spojení čarodějné rodiny Whateleyů z povídky Hrůza v Dunwichi a rodu rybinou nasmrádlých Marshů z textu Stín nad Innsmouthem. Znalci děl Howarda Philipse Lovecrafta už jistě tuší, z jakých hor šílenství vítr vane. Mistr bezútěšných hororových povídek o prastarých kosmických bytostech, pro něž je člověk jen obtížný hmyz, který s gustem rozmáznou, se stal inspirací pro mnoho dalších mladých autorů nadšených do fatalistické hrůzy. Jedním z nich byl i August Derleth, tvůrce, na nějž mnoho Lovecraftových fanoušků nevzpomíná právě v dobrém. Jak zdařilým nebo nezdařilým pokračovatelem mistra hrůzy Derleth vlastně byl, teď můžeme posoudit i my. V českém jazyce totiž poprvé vyšla sbírka jeho povídek s názvem Strážci z hlubin času.

Cult of Chucky: Roztomilá panenka se už posedmé vydává vraždit

• Upravit
• Smazat

Zrzavá, pihovatá panenka jménem Chucky by vypadala jako dobrý tip na patřičně kýčovitý vánoční dárek – kdyby nebyla posedlá duchem vraždícího maniaka a amatérského okultisty Charlese Lee Raye. Ten si jejím prostřednictvím už téměř třicet let ze záhrobí zvyšuje své zabijácké skóre. A letos si díky týmu režiséra Dona Manciniho přišel k pár patřičně vychutnaným novým zářezům.

Největší zásluhou Augusta Derletha bylo, že původní Lovecraftovy povídky, které do té doby vycházely pouze časopisecky, vydal knižně. Ve svém nakladatelství Arkham House pak publikoval i vlastní povídky. Uváděl se v nich jen jako spoluautor a prohlašoval je za „posmrtné spolupráce s Lovecraftem“. Badatel S. T. Joshi se dnes právem ptá, jak to vypadá, když se spolupracuje s mrtvým autorem. Derleth to chápal tak, že vzal nedokončené fragmenty nebo jen nahozené nápady z Lovecraftovy pozůstalosti a „dokončil“ je.

Derleth ovšem rozhodně nemá takový cit pro expresivní jazyk a kosmickou hrůzu jako Lovecraft. Pokud ale jeho povídky čteme s větším odstupem, můžeme v nich najít určité zalíbení. Fungují totiž jako fanfikce, nebo ještě spíš jako milostné dopisy oddaného fanouška oblíbenému spisovateli. Derleth se evidentně cítil jako dědic Lovecraftova odkazu, což se promítlo i do zápletek jeho povídek. Většina z nich vypráví o tom, jak hlavní hrdina zdědí nemovitost v některém z ikonických lovecraftovských měst, jako je Arkham nebo Dunwich, samozřejmě s patřičně temnou minulostí a knihovnou naditou okultními spisy jako Necronomicon.

Ani samotné náměty nejsou tak dobré jako ty Lovecraftovy. Některé jsou prostě divné, například v jedné povídce sochař vytvoří mořskou pannu z hlíny z Innsmouthu, v další hrdina potká mimozemšťany převlékající se za Edgara Allana Poea. Ovšem většinou jsou to nepříliš nápadité variace na návraty domněle mrtvých předků ze záhrobí nebo invaze bizarních bytostí z jiných dimenzí. Právě v tom je ale pro dnešního čtenáře hlavní kouzlo Derlethových povídek – v jejich bezelstné fascinaci Lovecraftovým světem, do kterého se mnohem naivnější spisovatel-fanoušek snaží vepsat sám sebe.

Více o prastarých bytostech z hlubin kosmu, spolupracích s mrtvými autory a podivných dědictvích si poslechněte v posledním díle Ektoplasmy.