Kritik by měl být spíš samotář

Hlavní studii – Konverzace a svědomí – s podtitulem: Co soudit o soudech literární kritiky dodal Martin Pokorný. Ve své akademické úvaze mimo jiné sděluje: „Neboť veškeré vědění, jímž literární věda disponuje, je ve vztahu k hodnotě díla buď vnější, nebo povrchové. Vnější jsou znalosti o autorovi: kde se vzdělával a jaké měl přátele, kolik energie věnoval studiu a kolik psaní, kdo všechno si ho vážil. Ale každý ví, že na potrhlé nauky se často vynakládá stejné úsilí jako na ty správné, a každý ví, že přátelství i obdiv inteligentních lidí se mnohdy upíná kuriózními směry. Pokud jde o znalosti, jež jsem označil za ´povrchní´ (tedy znalosti jazyka, básnických forem, topoi, narativních vzorců a podobně), přese všechnu úctu k velikánům literární vědy musíme jejich odbornost poměřovat tím, o čem literární díla pojednávají. A ať už jde o smysl dějin a osud lidstva, nebo o vnitřní hnutí třeba jen jedné lidské duše – opravdu chceme věřit, že počítání slabik a znalost lexikálního vývoje, zběhlost v citátech a rychlé nacházení podrobností poskytují k těmto tajemstvím nějaký zvláštní klíč?“

Nástroje k porozumění se zkrátka nehledají snadno

Natož, pokud se zámků k jejich otevírání ujmou například „ovlivňovači“. Kdo že to je? Z glosy Petra Fischera: „Kritik je vykladač, interpret, často povrchně či jinak psychologizující, jindy až mysticky založený, ale nikdy nezůstává na rovině obchodně či zážitkově textové. Influencer naopak nejvíce, ba téměř výhradně pracuje v této vrstvě. Pokud interpretuje, pak jenom proto, aby ovlivnil či odklonil tok informací, tok slov, tok zboží.“

Funguje stále kritika jako bytostná součást společenské konverzace?

V Literárním zápisníku otištěném v srpnu ve čtrnáctideníku A2 se literární historik a teoretik Petr A. Bílek zamýšlel, jak oproti stavu před deseti lety mizí z veřejného prostoru jak literatura, tak její reflexe. Příběh pokračuje srovnáním kvantitativního i kvalitativního úpadku tištěných médií, konkrétně deníků, v dávné minulosti spojovaných s literární a kritickou elitou. „Zajímavé knihy tu ignorují, zatímco autorům se smyslem pro PR zobají z ruky,“ zmiňuje autor v článku nazvaném Hlavně aby bylo co hltat. Stojí zato v 17. čísle Advojky si jej nalistovat a přečíst celý.