Kulturní dědictví nejsou jen památky, ale i jídlo a zvyky, které musíme chránit, říká syrská vědkyně

Mariam se ze Sýrie rozhodla odejít v roce 2012. „Bylo to proto, že jsem se v zemi cítila příliš slabá, abych něco dělala, abych nějak pomohla té situaci i lidem, abych se postavila proti násilí, které páchal režim na obyčejných lidech. Tak jsem si řekla, že možná zkusím pracovat pro kulturu a pro zemi jinou cestou.“ Před svým odjezdem ze Sýrie pracovala na tamním generálním ředitelství památek a muzeí, kde se zabývala zejména ochranou památek. Když se ale rozhodla odjet do Berlína, neměla jasný plán.

„Nevěděla jsem, co můžu očekávat. Věděla jsem, že tam chci jet, že tam mám několik přátel, ale nevěděla jsem, že budu pracovat v konkrétním muzeu,“ popisuje svůj odchod ze země. Nakonec se jí podařilo získat práci na projektu v Etnologickém muzeu v Berlíně, kde pracuje jako výzkumnice v syrské historické sbírce. Rozsah zničení syrských památek je podle ní daleko větší, než si dovedeme představit. Podle jejího názoru mezinárodní komunita neudělala dost pro to, aby některé památky zachránila. Ty nebyly zničeny jen bombardováním, ale také rabováním a nelegálním obchodem se starožitnostmi. „Je udivující, že tam nebyla žádná akce ze strany mezinárodní komunity, včetně UNESCO. Nepřišlo ani odsouzení nebo nějaké vystoupení proti tomu, co se dělo. Je to jen můj názor, ale podle mě se proti tomu nic nedělalo,“ vysvětluje.

Poničené památky v syrské Palmýře|foto: Robert Mikoláš

Na Arabfest do Plzně přijela mluvit o jídle jako kulturním statku. „Když jsem žila v Sýrii, pracovala jsem v různých částech země a hodně jsem cestovala. To, co na Sýrii můžeme zobecnit, je pohostinnost. Když mluvíme o jídle, tak nemůžeme mluvit jen o ingrediencích. Jídlo je spojené hlavně s lidmi a s jejich smyslem být pospolu,“ popisuje kulturní rozměr gastronomie v její domovině. A jestli proměnila stravovací zvyky Syřanů diaspora? „Ingredience přichází s pokrmy, a to i prostřednictvím restaurací nebo obchodů s potravinami. Na druhou stranu představa jedné kuchyně je taková stereotypní. Nejde určit, co je syrské, libanonské nebo kurdské. Jídlo je daleko víc spojené s regionem než s nějakými politickými hranicemi, které byly nedávno načrtnuté,“ říká Bachich.

V rámci své práce došla k názoru, že význam toho, co je kulturní dědictví nebo historický odkaz, který bychom měli bránit, se v čase neustále proměňuje. „Když jsem začínala, tak pro mě byla většina kulturního dědictví spojená s archeologií a starými objekty. Dnes je to spíš to, co jsme žili včera, nedávno. Může být hmotné i nehmotné. Nejde jen o estetickou minulost ztělesněnou v pomnících, na které se můžeme koukat,“ poznamenává. V současnosti proto pracuje také na projektu zaměřujícím se na žité syrské kulturní dědictví a ochranu řemesel. „Chceme pracovat s místními lidmi, například znovu oživit produkci některých výrobků vyráběných doma ženami. Starší ženy, které to umí vyrábět, to učí mladší ženy,“ vysvětluje a dodává, jak moc zásadní je do ochrany hmotného i nehmotného kulturního dědictví zapojit místní lidi. „Sýrie je archeologicky velmi bohatá země. Kamkoliv jdeš, je tam památka nebo archeologické naleziště. Když byly ty památky ničeny, tak se o to lidé příliš nezajímali, protože systém ochrany byl opravdu hodně centralizovaný. Vše bylo řízeno shora, z vládních pozic. Místní lidé v tom prakticky neměli žádné slovo. Nemůžete lidem jen tak říct, chraňte své kulturní dědictví, když k tomu nemají jakýkoliv vztah,“ dodává Mariam Bachich.